Bude zastaven Metodický portál?

Je to už pár let, Metodický portál RVP.CZ byl ještě v plenkách a já jsem navštěvovala na VŠ didaktiku. Jedním z našich úkolů bylo najít si tři materiály, které nám připadají inspirativní, a u zkoušky mluvit o tom, jak bychom je využili, co nám na nich připadá dobré. Vůbec si už nepamatuji, co jsem tenkrát našla a o čem u zkoušky hovořila. Vím ale, že jsem tenkrát pro sebe objevila Metodický portál, ještě ten starý. Brzy na to jsem začala učit a stala jsem se pravidelným návštěvníkem. Jako většině učitelů mi dlouho stačilo číst, stahovat a využívat, než jsem se propracovala k registraci, proteklo mnoho vody. Portál se mezitím vyvíjel a narůstal, stal se mezi učiteli všeobecně známým, stal se pojmem. Vím o čem mluvím, jestliže RVP znají i kolegyně z naší sborovny, znamená to, že jeho sláva hvězd se dotýká. Nové příspěvky sleduji pomocí RSS čtečky, aby mi nic neuteklo, když mi dojde inspirace, vyhledávám v DUMech (digitálních elektronických materiálech, prostě různých materiálech do výuky), co bych tak mohla v hodinách dělat. Zajímavé je pro mě číst si blogy, protože chci vědět, jak to dělají jinde, na co nového přišli a protože i tam se objevují cenné náměty a spousta inspirace. Když si s něčím ve škole nevíme rady, hledáme na RVP. Když nenajdeme, jsou tady diskuse a my víme, že na informace zde se můžeme spolehnout. Žádné jedna paní povídala, příspěvky jsou recenzované, diskuse moderované.

Ve chvíli, kdy návštěvnost portálu narůstá, kdy se na něm odehrávají diskuse o standardech, kdy s ním mnohé školy počítají jako s úložištěm DUMů, přichází od pana ministra stopka. Tak to ne holenkové, to byste to měli moc jednoduché, co vzniklo a funguje, to rozbijeme, na to nejsou peníze. Ty je třeba na užitečnější věci. Třeba na testování. Vždyť já neříkám, že vám to zatrhnu úplně, jednoho ajťáka vám nechám, aby vám to spravoval. Stejně ty DUMy nebudete už potřebovat, dostanete hezky osnovy a pojedete podle nich, všichni stejně. Reforma? To tak! A že jsem říkal předevčírem něco jiného? To jste mě jen špatně pochopili, ti novináři všechno překroutí. Já odvolávám, co jsem ještě neodvolal. A to odvolám zítra.

Nikdo neví, co bude, nic nefuguje. Nevíme, co naše žáky čeká, jestli je budeme testovat a k čemu. Nevíme jestli budou dělat přijímačky, nevíme jaké budou platy, neboť tabulky se mění každý rok. Výroky z vrchu každý den. Miliony učitelů se loni ve svém volném čase školily, aby mohly hodnotit písemné práce. Letos je vše jinak, papír ze školení si mohou strčit za klobouk. A když něco, co souvisí se školstvím funguje, zruší se to. 

Pak se mi divte, že píšu, že děti jsou v pohodě a drží mě nad vodou. Jinak mě totiž v práci nedrží nic.Tomuhle se tedy říká "blbá nálada", přátelé!

Zlí a nevychovaní

„Zase máte volno, co?“ Ptal se mě včera řidič autobusu cestou domů. „A já zas nic.“ „To víte, máte důležité povolání.“ „Cože já?“ „No jistě, kdyby přestaly jezdit na dva dny autobusy, to by bylo! Ale když se dva dny neučí, vlastně se nic neděje.“ „No jo, ty děcka se stejně neučí co. Je to hrozné, já bych to nedělal ani za nic.“

Takhle nějak končí většina rozhovorů, které náhodně vedu o svojí práci. Dřív nebo později mě začne dotyčný ujišťovat, že dnešní děti jsou zlé a nevychované a že by ho zavřeli hned první den, protože by je musel zmlátit. Kupodivu mi ještě někdo neřekl: „To máte hezkou práci, to jsem vždycky chtěl dělat. To musí být parádní, učit češtinu na základce.“ Zatím se mě taky nikdo neptal, co dělám s tou astronomickou sumou, která mi každý měsíc podle našich médií přistává na účtu. Ale to je zase jiná pohádka. Já bych se teď chtěla zastavit u té o zlobivých dětech a ubohých učitelích.

Nepřijde vám to divné? Kdybych měla vycházet z toho, co se o našich puberťácich soudí, měla bych mít veliké obavy. Objednali jsme totiž do školy set na baseball. Možná mě někdo brzy vezme pálkou přes hlavu. Vždyť většina těch lidí, se kterými mluvím, má sama děti. Jsou to ty jediné vychované? Nebo je zkazili ti ostatní, zlí. Asi.

Ano, někdy je to s nimi k nevydržení. Vůbec je nezajímá výklad o Janu Amosovi a místo toho se baví. Vzpomínáte si taky, jak vás češtinářka přesazovala a posílala za dveře? A jak jste si připadali na výši, když jste jí dokázali nějak vtipně setřít? Já ano. Nemám pocit, že by vyváděli víc než my (někdy naopak). Nevím, buď nemám soudnost a nějak tu hrůzu přehlížím, nebo je to tím, že učím na malé vesnici. Ale unavují mě ty věčné dotazy: „A jak je zvádáš? Je to vážně tak hrozné? A to chceš jako zůstat na základce?“

Ano spousta věcí ve školství je hrozných, ale nejsou to děti, to ani náhodou. Jen díky nim se dají vydržet všechny ty obludnosti, které na nás chrlí náš pan ministr jednu za druhou, takže si pod nimi připadám úplně pohřbená.

Z dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové, r. 1890:

"Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, dizgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."

Chybárium

Tak jsme začali chovat v sedmé třídě chyby. Bydlí v chybáriu. Nápad jsem někde četla, ale nevím už kde. Někoho tedy vykrádám a jeho nápad publikuji, snad by byl rád, že se jeho dobrý nápad šíří ;) Dlouho mi nečinně ležel v hlavě a po posledním diktátu, při zoufalém lomení rukama náhle záblesk...a už ho máme. Nejprve jsme napsali opravu, to je vždy akce, protože paní učitelka nechce jen slovo přepsat bez chyby, ale chce i vědět podle jakého pravopisného pravidla to je. Když už jsme měli slova napsaná správně, přepsali jsme je na kartičky. To je pro některé docela problém, takže bylo nutné znova zkontrolovat, že mají dobře opsáno. Kartičky jsme ubytovali v krabici s nápisem Chybárium. Každý si vylosoval pět kartiček a ve dvojici si je nadiktovali. Některá slova tam máme víckrát, když v nich chybovalo víc žáků, ale to vůbec nevadí. Pro začátek jsem je donutila znova vnímat slova nebo slovní spojení, která minulou hodinu opravovali, pak si fixovali správnou podobu slova při diktování spolužákovi a pak mu je ještě znova kontrolovali. Navíc se jim chybárium moc líbilo, doufám, že ho nebudou chybami moc překrmovat.
Co s kartičkami dál? Vytáhnout si slova a vymýšlet věty; nechat je minutu se dívat na dvacet slov z chybária, pak mají (správně) napsat ta, která si zapamatovali; vytáhnout si kartičky a seřadit je podle abecedy; vybrat podstatná jména a určit vzor...
Zatím se ptají, jestli mohou jít nakrmit chybárium, takže dobrovolně přepisují to, v čem chybovali!

Den projasněný netopýry

Odkládám a odkládám další článek do blogu. Mám pro to spoustu výmluv - nemám čas, samozřejmě. Hlavní důvod je ale asi ten, že se mi letos ve škole nějak nedaří. Pořád čekám, že se dostanu do těch správných kolejí, ale pořád jedu nějak mimo a ještě u toho supím jako parní lokomotiva. A mně se nechce psát o tom, co mi nejde. Jenomže po nekonečném září už profrčel skoro celý říjen a osmáci jsou protivní, kolegyně jsou protivné, já jsem protivná...pořád někde lítám a mám pocit, že čím víc se školím, tím hůř učím. Jsem unavená. Nestíhám.

Vlastně jsem dneska po dlouhé době měla dobrý pocit z hodiny a ještě to ani nebyla hodina, ale kroužek. První výtvarka letos. Stříhali jsme z černého papíru netopýry a povídali si o strašení a děcka to bavilo. A mě taky. Nevím, co se jim stalo, většinou jsou otrávení, sotva nůžky uvidí, ale dneska stříhali a stříhali, takže jsem netopýry před odchodem domů stihla ověnčit půl školy. Kromě dvou holek tam jsou prvostupňáčci a bylo to po mých nerudných puberťácích příjemné osvěžení. Byli tak plní energie, tak nadšení, tak hraví, že se mi ani nechtělo končit. A to se mi tam po pěti odučených hodinách už vůbec nechtělo na kroužek čekat!

Co sejde na jméně?

Psaly si dnes děti do kalendáře z Metodického portálu, kdy mají narozeniny. "Paní učitelkóó? Kdy máte narozeniny?" A tak jsem jim to řekla. Chvilka zaváhání..."Jak to mám napsat?" A já na to: "Jak chceš." A tak se mezi narozeniny Lucinka a narozeniny Toník dostalo i narozeniny Daya (Když jsem odcházela ze třídy, zrovna se dohadovali, jestli Daya nebo Dája). Představuji si výrazy některých kolegyň, všimnou-li si toho. Vlastně jednu jsem viděla...vypadala znechuceně. S tímhle trochu nevyrovnaně svádím boj už od šestky, protože při mnoha příležitostech se prostě víc hodí použít křestní jméno. Tedy ne, že bych si nechala od dětí říkat jménem. (I když mezi námi, ono je to úplně jedno, jestli vám říkají Ferdo, strejdo nebo pane učiteli, v tom to není). Hráli jsme různé hry, kde když jsem měla hrát taky, tak prostě nemohli říkat paní učitelka. Nebo jen učitelka? To zní děsně. Když něco losujeme - třeba, kdo bude komu dávat dárek na Vánoce - nechce se mi tam psát učitelka. Nejlépe s příjmením. Fuj. Stejně to pak řeknou, když si to vylosují - řeknou "paní učitelku". Jsou příležitosti, kdy s nimi chci být víc za Dayu než za úču. Smí se, takhle měnit role? Nebo platí jednou učitelka - navždy učitelka?
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.

Ankety

Různé ankety, ve kterých žáci reagují pohybem se mi velice osvědčily. Je to jednoduché, nic k tomu nepotřebujete, děti to baví a navíc se protáhnou. No a v ideálním případě získám i nějaký přehled o jejich názorech na daný problém nebo něco zopakujeme.
Anketa vstávací je skutečně primitivní činnost - postaví se ti, kdo...(mají rádi zmrzlinu). Záleží na otázkách, je dobré začít něčím neutrálním, třeba tím, kdo rád něco jí, kdo má raději zimu než léto. To ostatně platí u všech těchto činností. Tady navíc i proto, že jinak budou čekat až jestli si někdo stoupne, aby nebyli sami/první.
Pokud potřebujeme, aby nebyli ovlivnění tím, co vidí u ostatních, necháme je zavřít oči a dát ruku tak vysoko, jak moc souhlasí - dole je ne, nahoře ano.
Další oblíbená varianta je, vyhlásit na jednom konci třídy ano, na druhém ne (dveře/okna). A mají se postavit podle toho, jak moc souhlasí, mohou být  i uprostřed nebo blíže k ano, blíže k ne. Dá se využít na třídnických hodinách, někdy hraji taky. Další variantou je rozdělit třídu na například Spartu a Atény a podle tvrzení, které jim přednesete, se mají postavit buď do jednoho nebo do druhého státu. Nebo v devítce máme na jedné stráně východ na druhé západ.
No a pak je tu nechvalně známý kompot, který proslavila příručka sexuální výchovy MŠMT. Já jsem ji zatím na sexuální výchovu nepoužila, ale v češtině ano :-) Děti si sednou do kroužku, nebo mohou i stát, a vy říkáte, kdo se má vyměnit. Např.: vymění si místa všichni ti, kteří přečetli o prázdninách nějakou knížku, kteří mají doma knihovničku, kteří mají průkazku do knihovny...
A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu hru, kterou hráváme v dějepisu. Všichni se postaví do řady čelem k učiteli a ten pokládá otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Kdo si myslí, že ano, udělá krok vpřed. Kdo se splete, musí se o dva kroky vrátit. Cílem je, dostat se k učiteli co jak nejdřív.
Pokud vás napadají nějaké další, určitě je napište do komentářů!

Pozvolný start

Připadá mi, že se celá školní mašinérie rozjíždí letos jaksi těžkopádně. I když už včera se najelo na normální rozvrh a dneska už jsme odpoledkovali.

Úvodní hodiny byly vcelku vydařené. Dostala jsem na češtinu sedmáky, to jsou takoví naši poděsové. Po loňsku si na sebe s paní učitelku vypěstovali vzájemnou alergii a tak vedení naznalo, že je čas na změnu. Češtinu z duše nesnášejí, takže aspoň nemusím mít obavy, že bych jim ji mohla zprotivit :-) Včerejší hodina byla taková oťukávací, po probrání prázdnin jsem na ně zkoušela různé druhy anket (vstávací, škála ano-ne, vymění se ti, kteří...) a dělali jsme si myšmapu, abychom si ujasnili, co všechno do češtiny patří. U ankety jsme zjistili, že chápou, k čemu ten předmět je a že je důležitý, ale že ho nenávidí. U myšlenkové mapy s překvapením zjistili, že do češtiny patří kde co, nejen to zatracené i/y. Dneska byli očividně ve střehu, co na ně budu zkoušet dál (Včera, když měli napsat, co je nejvíc bavilo a co bylo nejhorší, tak se ptali, jestli jim to nejhorší budu dávat za trest). Na začátku hodiny si měli vzpomenout na svůj nejranější zážitek, to jsem si zas dala (Já si pamatuju, jak jsem hodil hovínko za pračku. A já, jak jsem rozbil jednomu klukovi ve školce nos kostkou...). Že já s nimi raději nepíšu ty diktáty :-) Pak jsme četli kratičký článeček, hledali ve slovníku a rozebrali jednu větu. Na konci hodiny měli udělat křížovku tak, aby v každém řádku bylo něco, co s nimi nějak souvisí a v tajence vyšlo jejich jméno. Nejtěžší bylo, jim to vysvětlit :-) Legrace nás přejde, až budeme psát, neboť skoro každý chlapeček tam má nějakou dys. Moji osmáci přišli do šestky s tím, že čeština je fajn a to jim vcelku vydrželo. Jestli se mi o tom podaří přesvědčit i tyto, to tedy nevím.

A deváťáky jsem dnes na chvíli v dějepisu vytrhla z letargie, což považuji za výkon. Jsou totiž zpruzení už z principu. Donesla jsem jim různé pohledy svých praprarodičů, fotky naší rodiny z různých dob a nějaké staré noviny. A oni se na chvíli zapomněli (Ty jo, hustý, pošli to sem taky). A potom jsem je docela snadno přesvědčila, že si za DÚ udělají rodokmen. Tak jsem zvědavá, jestli ho budou příští týden mít.

Letní škola moderních dějin

29. a 30. srpna většina učitelů špendlí nástěnky a přenáší pomůcky. Někde je to tak vážné, že je nepustí ani na školení a učitelé dobíhají zplavení až na odpolední část programu. My jsme špendlili už o týden dřív než jinde, a tak jsem se mohla v pondělí a v úterý v Ostravě vzdělávat. A řeknu vám, že kdyby ty nástěnky měly zůstat prázdné a kabinet neuklizený, že by to stálo za to.

Letní školu organizovalo občanské sdružení PANT v rámci projektu Moderní dějiny pro učitele. A zúčastnilo se nás maličko. Původně se předpokládalo, že v každém z workshopů bude 15 účastníku, v tom našem jsme byly čtyři. Na ranním zahájení byla účast lektorů a účastníků skoro vyrovnaná. Bylo mi těch lektorů líto, vím jak mě mrzí, když mám nachystanou nějakou pecku a půlka třídy dostane chřipku. Odpoledne, jak jsem již naznačila výše, přiběhli ještě další účastníci, ale stejně jsme zůstaly čtyři.
Protože pocházím ze Slezska, byla pro mne zajímavá i regionální témata většiny příspěvků. Pan učitel Mahdal z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě nám například ukazoval pracovní list, který vytvořil ke třem úryvkům z videorozhovorů z Archivu USC SFI obsahujícího přes padesát tisíc rozhovorů s pamětníky holocaustu. V úryvcích hovořili tři muži o tom, jak se snažili emigrovat z právě vzniklého protektorátu do Polska. Jeden z nich líčil, že prošel dolem Ludvík z Radvanic do Petřvaldu. Sfáral a spodem se dostal za hranici. Uvědomila jsem si, jak je důležité osobní zaujetí, vtáhnutí do tématu. Tedy, ne že bych to předtím nevěděla, ale je dobré se občas převléknout do kůže žáka a vyzkoušet si to.
S Josefem Märzem z UJEP jsme se zabývali hlavně černobílým viděním a rozdělováním světa na Čechy - Němce; hodné - zlé; padouchy a hrdiny. Závěrem byl sice ještě větší zmatek v tom, co a jak vlastně učit, ale takový jakýsi příjemný zmatek. Takový ten, ze kterého se jde odpíchnout, ne ten bezradný.
Slovenským studentům jsou záviděla didaktiku s Viliamem Kratochvilem, protože to je s ním v Bratislavě asi předmět k něčemu užitečný, jak jsme se s kolegyní s úžasem shodly. A spoustou dalších námětů mě zásobil Jiří Tůma ze ZŠ Mendelova v Karviné, už se nemůžu dočkat, až na ty nebožáky moje některé aktivity vyzkouším.
A nesmím zapomenout na besedu s Petruškou Šustrovou v klubu Fiducia, to byl taky příjemný zážitek.

Zkrátka místo probírání dovolenek a kávičkování s kolegyněmi nad rozvrhem a rozpisy dozorů příště šup na letní školu! Mám spoustu materiálů a mám pocit, že mi některé z nich i k něčemu budou, což po školeních nebývá pravidlem. A míra mé divnosti v očích některých kolegyň povážlivě narůstá (Školí se ve svém volnu a ještě je z toho nadšená :-D)

Jako starý rejpal si samozřejmě neodpustím drobnou, ale skutečně jen drobnou připomínku, což jak jistě uznáte u mne svědčí o nesmírném nadšení. Je bezvadné, když semináře probíhají tak, že má učitel možnost si metodu sám na sobě otestovat. Ale víte jak špatně se pracuje s lidmi, se kterými jste se nepředstavili? Prosím všechny lektory, aby nepředstavovali jen sebe, ale dali prostor pro představení i účastníkům, aby věděli, že jsou ve skupině s Lenkou z Oné školy a Hankou s Tamté školy. Je to o dost lepší, než s paní ve žlutém tričku a tou, co mluvila o Hlučíně.

První školní den

Chvíli jsem přemýšlela, jak inteligentně tento příspěvek nazvat, ale nic mě nenapadlo. Tak máme za sebou start do dalšího školního roku. Loni jsem nastupovala o tři dny později, takže jsem vyšla ze cviku. Naposledy jsem svou třídu vítala jako vyjevené šesťáky. To dneska, coby osmáci, byli pouze otrávení. Zaujala je pouze informace o možnosti odebírání svačinek o velké přestávce, pokud jde o jídlo chytnou se vždycky. Možná mi i ty přihlášky do jídelny donesou, ostatní papíry z nich budu vytahovat do října. Kromě svačinek se ještě ptali, kdy budeme zase spát ve škole (Letos bychom mohli dvakrát paní učitelko, když jsme byli loni tak hodní). Tak aspoň nějaká akce, která zdá se loni stála zato. Byla bych ráda, kdyby těch zážitků ze školy, na které nevzpomínají jako na nebetyčnou nudu a otravu, bylo co nejvíc.
Cítím na sobě ten rozdíl oproti červnu, kdy mě vynervovala každá prkotina. Dokážu je na chodbě pozorovat s pozoruhodným klidem a ani mi nevadilo, jak jsou uřvaní. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží (Asi tak do zítřka?) Stejně se ale těším, až se to trochu rozjede, nemám ty začátky ráda.

Přípravný týden

Jelikož se řídím heslem, že pesimista není nikdy nepříjemně překvapen, celé prázdniny jsem vykřikovala, že hezké počasí začne 22. srpna, protože jdu do práce. Že se mé chmurné předpovědi ale naplní až tak vrchovatě, že se budu ze školy vracet v pětatřicetistupňových vedrech...tak daleko ani mé katastrofické scénáře nesahaly! Mám to práce asi třicet kilometrů a když jede neklimatizovaný autobus, začínám se vážně těšit na zimu, kterou za normálních okolností nesnáším.
V pondělí jsem byla vrcholně znechucená a hrozně se mi nechtělo. Na náladě mi nepřidalo, že mám vážně ten tělocvik (Já! Tělocvik!) a navíc v odpoledkách. Dostala jsem třídu, do které celé dopoledne praží slunko a je obrovská, takže se tam vše hrozně rozléhá. A k tomu to horko. Postupně se to ale začalo lepšit a teď už se na ty  své pubertální dacany začínám docela těšit. Třída už vypadá docela hezky. A dneska se mi podařilo vyjednat dovoz polštářů na sezení na zemi (Aspoň budou mít čím po sobě házet).

Archeopark

Dneska jsem se v nehorázném vedru vydala smažit do archeoparku (Chytře v poledne). Protože jsou prázdniny, prohlídku tvořily z velké části děti. Oj. Prázdniny jsou už 14 dní, že? No některé chlapečky (To je zajímavé, v naší skupině bylo asi 10 chlapečků a jen jedna holčička) bych do třídy vážně nechtěla ;) A mám z toho vždycky divný pocit, když vidím, jak se chovají k vlastním rodičům nebo prarodičům. Co potom čekám, že budou dělat ve škole, kde je jen nějaká učitelka...Ale průvodce byl super. Podezřívám ho, že je bývalý učitel. Nebo to prostě umí s dětmi.

Čtenářský letní ráj

Daya čte a čte. A je, narozdíl od školního roku, schopná vnímat! Asi tomu přispívá i to, že není doma a nemá wifi, takže ji sice stále cosi pudí, aby si cosi hledala na internetu, ale jestli vyleze po schodech a ten krám zprovozní, to si přece jen rozmyslí :-)
Odjela jsem totiž k rodičům, vyskytuji se zde již týden, během kterého jsem stihla všechna možná i nemožná místa ve svém pokoji obložit knihami a polepit post-it lístečky.
Co si nenapíšu, to nevím. Co si napíšu, to sice také nevím, ale je zde naděje, že to někdy najdu a přečtu. A ta se zvětšuje, jestliže poznámka visí na správném místě. Jediné, co mi momentálně vadí je, že všechny knížky, které bych chtěla přečíst nepřečtu ani do důchodu. A seznam stále narůstá...

Dnes jsem se konečně dostala k Szczygielovi (zajímalo by mne, jestli se mi někdy podaří to jméno na první pokus napsat správně). Kniha Zrób sobie raj (internetové knihkupectví hlásá fantastická, strhující, skladem) se díky autorově výbornému novinářskému stylu čtu dobře. Szczygiel je zábavný, mám ráda jeho humor, do bazénu se skvěle hodí. Čímž rozhodně nechci říct, že by to byla škvára. Líbí se mi, jak je schopen poskládat motivy do působivé koláže. Nastínit souvislosti pro někoho, kdo ještě nikdy neslyšel o Bondym nebo o Halině Pawlovské a zároveň vypíchnout pikantnosti nebo dát nějaký detail z jejich života do takové souvislosti, že zaujme i Čecha. Mě ovšem nejvíc zajímala ta kapitola, ve které píše o letecké havárii polské delegace letící do Katyně, to mi bylo skutečně líto, že nepíše raději o Polsku a o Polácích.
Otázka je, jak přesný odraz Čechů Polákům přináší? Spousta věcí, o kterých píše je pravdivých, ale je nemám ráda škatulkování "typický Čech" a "typický Polák". Skot je lakomý, Ital temperamentní a pro Čechy je nejdůležitější pohoda. I když vlastně...to čtení v bazénu, to byla tedy pohoda. Hm, možná na tom škatulkování něco bude :-)

Hodnocení. Důvěra, dialog, růst. Výpisky z knihy a mé postřehy.

Kniha je ke stažení zde. Tady jsou mé poznámky.

1. část - teorie

Způsob hodnocení má současně učit žáky sebehodnocení a má spoluvytvářet dovednost a chuť učit se po celý život. Hodnocení neslouží ke kontrole a třídění, ale je nástrojem učení. Hezké, kéž by fungovalo. Problémem je, že se nezačíná od malých na prvním stupni, učitelé se vzájemně nedomlouvají ( i o tom je dále v knize řeč).

Měli bychom hovořit o popisné zpětné vazbě. Sumativní hodnocení by mělo být doplněno komentářem.

Jak na zpětnou vazbu? Norbert Wiener (zakladatel kybernetiky) prý přirovnal zpětnou vazbu ke slepecké holi, která dává slepci informaci o jeho pohybu a ovlivňuje tak jeho pohyb další.

Postup hodnocení pomocí zpětné vazby: 

1. stanovit si kritéria
2. pozorování
3. srovnání s kritérii
4. popis toho co se povedlo, kam až jsme se dostali
5. co se nepovedlo pokud možno otázkou 

Pozor na neustálé zasahování do práce a na předčasné hodnocení!

Vrstevnické hodnocení:

1. První slovo vždy dostane autor, který se vyjádří ke své práci
2. Nejprve ocenění, pak otázka. Ocenění konkrétní, popisná, cílená.
3. "Chyby" nevytýkat, formulovat jako otázku, pokud jim to nejde, tak jako doporučení.

Pro žáky je nesmírně těžké formulovat, co druhý udělal dobře i formulace otázek. Vlastně nejen pro žáky...učitel by to měl sám umět, aby to mohl učit.

Pokud pracujeme současně se sadou kritérií, která popisují očekávaný výkon na několika úrovních kvality, žáci brzy pochopí, že opravdu kvalitní práce má určité parametry a že práce, která jich nedosahuje, nebude moct být uznána za nejkvalitnější.

Jak brzy je brzy? Kdy už to pochopí? ;)
Možná mám mezery v tomto:

Proč máme věnovat tolik pozornosti a času popisu toho, co se žákům podařilo, když přece můžeme využít kritéria?
Plní-li žáci nový úkol, s nímž se ještě nesetkali, jsou jim kritéria sice vodítkem, ale vodítkem obecným. Kritéria taková být musejí, protože proces učení spočívá právě v tom, že žáci obecná kritéria naplní konkrétním obsahem. Žáci proto potřebují i ve zdařilých položkách práce ujištění, že pracovali správně. Tímto ujištěním se proces učení pro daný okamžik završuje, využitá dovednost se upevňuje. Žáci budou aplikovat svou zkušenost s větší jistotu v příštím podobném úkolu.

Je to běh na dlouhou trať. Důležité je, začít co jak nejdříve!


Jak pořizovat záznamy o práci žáka?
Několik metod pro mě nepoužitelných:

• připravené karty pro sledování žáků
• blok v podobě adresáře nebo telefonního seznamu (zastřižené stránky)
• kartotéční lístky
• poštovní štítky na složce s klipem
• fotografie

A jedna aplikovatelná: 

• Stick-it notes – lepíčky

Učitel si zapisuje pozorování a citáty na malé lístky z lepicího bločku. Provizorně je lepí na papíry A4, které má nadepsané jmény pozorovaných žáků a dalšími údaji. Po hodině celé papíry A4 nebo jen lepíčky přemístí na trvalé úložiště.

A přidala bych ještě diktafon. To pozorování bych občas zapisovat měla, protože se mi stává, že se soustředím pouze na některé žáky a někteří mi "unikají".

Různé přístupy k výuce a rozvíjení dovedností:

• Kolbův cyklus
• systém postupného předávání odpovědnosti za učení

Na jízdě na kole si můžeme přiblížit, jak probíhá učení, na jehož začátku
je žák silně závislý na učiteli, ale postupně se z této závislosti vymaňuje
a přebírá odpovědnost za svou práci, za své učení:

• „dítě pozoruje ty, kdo jezdit už umějí (ve škole: pozorování učitelky) 
• „jezdí s podpůrnými kolečky (opora v učitelce, opora v partnerovi ve dvojici nebo ve skupině) 
• jede samo známou trasou (dítě samostatně zvládá rozvíjenou dovednost na své úrovni)
• jede samo novou trasou (dítě zvládá samo a aplikuje v nové situaci)

Ve škole to znamená používat MODELOVÁNÍ.


Mnohé pedagogické sbory se dostávají do situace, kdy považují za užitečné se ujednotit v tom, jak budou chápat, rozvíjet a hodnotit vybrané kompetence.
Hm, byla bych ráda, kdyby se náš sbor také někdy dostal do takové situace :-(
Jsou popsány dva příklady, jeden, který fungoval a jeden, který nefungoval, protože kritéria byla nastavena příliš vágně. Každopádně se mi líbí, že je uveden i příklad toho, že ne všechno funguje, i když se lidé ve škole snaží.

Co musí umět učitel a co sbor pro hodnocení klíčových kompetencí?

Učitel musí umět odpovědět na otázku „Co všechno dělá žák, když umí…?“ 
Učitel musí umět odpovědět na otázku, jaké parametry má mít očekávaný produkt žákovy práce - kritéria.
Za druhé učitel uvede popisy dílčích dovedností do souladu s aktuálními možnostmi a potřebami vlastních žáků – tj. popíše dovednosti na příslušné úrovni zvládání - sady kritérií.
Postupné rozvíjení dané dovednosti je popsáno tak, že každé z kritérií je upřesněno z hlediska kvality jeho naplnění pomocí tzv. indikátorů. Indikátory jsou ukazatele pro určitou úroveň zvládání nebo míru kvality kritéria, k němuž se vztahují.

Sbor se naučí pracovat s klíčovými kompetencemi jako s dlouhodobými a komplexními cíli, které lze rozdělit na cíle dílčí a krátkodobé. Sbor se dohodne na tom, které dovednosti či činnosti, v nichž jsou dovednosti využity, jsou „mezipředmětové“ – tj. které se rozvíjejí ve všech předmětech.

Pro tyto dovednosti učitelé společně formulují kritéria s indikátory pro děti na různých úrovních zvládání dané dovednosti. Učitelé společně zvolí strategii, kterou využijí pro to, aby žáky seznámili s rozvíjenou dovedností a aby ji s nimi trénovali.



2. část - příklady rozvíjení a hodnocení kompetencí
Výsledky ověřování v projektu Prostor pro sdílení na partnerských školách. Vybírám jen to, co je pro mě použitelné.
Ústní prezentace přečtené knihy - záznamový arch. Používám podobný. Žáci se s ním učí pracovat ve skupinkách při čtení povídky. Dále jsou v publikaci rozpracovaná kritéria pro ústní prezentaci knihy včetně příkladů jejich splnění. Vše vypadá použitelně.
Naslouchání - tabulka s kritérii včetně tabulky pro sebehodnocení. Bude se hodit pro sedmáky.
Metoda INSERT - uvedena kritéria. Nevím, každému nemusí takový styl vyhovovat, takže bych to s tím hodnocením pomocí kritérií asi nehrotila.
Plakát - tabulka s kritérii mi přijde málo podrobná. Myslím, že by jim to nestačilo, měli by spoustu doplňujících otázek.
Výpisky v šestém ročníku
Projekt zlepšuji se v pravopisu - už zveřejněno v KL i jinde.



3. část - rozvíjení a hodnocení mezipředmětových dovedností

Podobně malou informaci poskytují škály typu „splnil jsem úkol úplně, částečně, skoro ne, vůbec ne“ nebo škály využívající různých symbolů (například smajlíků). Nechceme tvrdit, že podobné škály nemohou být vůbec využívány, ale mají tu základní vadu, že nechávají žáky na pochybách o tom, kolik splnění je už dost (smajlík) a kolik málo (mračoun). Tomu se přece nevyhnu, ani když označím sloupečky A, B, C.


V této části jsou příklady různých sad kritérií, více či méně použitelné, sloužící jako inspirace, ale každý stejně bude potřebovat vlastní. Nad formulací některých kritérií či indikátorů jsem se pozastavila v souvislosti se srozumitelností a využitelností pro žáka zmiňované v úvodní kapitole. Některé se rozhodně budu snažit využít při aktualizaci ŠVP. Problém je v tom, že většina kolegů nejraději dostane vše naservírováno. Buď to pomluví (většinou) nebo přivítají, každopádně jsou (většinou) ochotni využít, co dostanou. Ale jakmile se začne mluvit o diskusi a spolupráci, vyděsí se k smrti.

4. část - rozvíjení a hodnocení dovedností i oborových znalostí
Ukázky propojení dovedností a věcného učiva v hodnotících nástrojích, které vyvinuli a používají učitelé různých předmětů.

5. část - typy portfolií
Na tuto kapitolu jsem se těšila, protože portfolium neumím využívat. Ani své vlastní, natož žákovské. Sice máme ve třídách šanony, kam si mohou žáci zakládat různé práce, ale na další činnosti se shromážděným materiálem jsem zatím nenašla čas ani nevím moc jak na to. Když jsem dostala v šesté třídě moje budoucí osmáky, měla jsem sice vizi, že si budou shromažďovat své slohy a různé jiné pokusy až do devítky, ale brzy jsme měli leda tak chaos - něco bylo ve složce, něco v sešitě, něco se ztratilo...

Pracovní portfolio

• tvoří sám žák, odráží jeho cíle (žák se mi na to vykašle)

Sumativní portfolio

• obsahuje práce, které vybral žák
• součástí pravidelné sebehodnocení
• učitel může rozhodnout o zařazeni dalších prací (např. písemných)

Rozhovor nad portfoliem
Nejdůležitějším momentem spolupráce mezi žákem a učitelem je pravidelný rozhovor, který nad žákovým portfoliem vedou. Cílem rozhovoru je podpořit žákovu reflexi vlastní práce a poskytnout mu vodítko, jak dále postupovat. Při rozhovoru by měla zůstat iniciativa na straně žáka, učitel klade doplňující otázky:

• „Výběr a organizace materiálů: Jak jsi uspořádal(a) portfolio? Proč jsi ho uspořádal(a) tímto způsobem? Na základě jakého kritéria jsi rozhodoval(a) o zařazení materiálů do dílčích částí portfolia?
• Dovednosti a postupy: Žáci jsou nuceni přemýšlet, jakou práci udělali a jak při ní postupovali.
• „ Rozhovor poskytuje příležitost stanovit cíle a priority: Co chceš udělat dál? Co se chceš dál naučit? Odpověď může být velmi jednoduchá, cílem do dalšího období může například být přečíst určitou knihu.

Následuje popis všech možných produktů žákovy činnosti, jež mohou být součástí portfolia. Celkově mi kapitola nepřinesla to, co jsem od ní očekávala, stále tápu.

6. část - semináře pro učitele
S klidným srdcem přeskočeno ;)

Kdo chodí do stálých expozic MG?

Já. Jinak asi nikdo. Aspoň pokud nepočítám různý muzejní noci, to naopak nechodím do galerií já, protože tam není k hnutí. Co tam ty lidi žene? Pokud to, že je to zadarmo, možná je chyba v propagaci. Zadarmo stálé expozice MG můžete navštívit každý první pátek v měsíci. Moc lidí to asi nevyužívá, protože v pátek jsem byla v Místodržitelském paláci jediným návštěvníkem a kustodi mě vítali málem s fanfárou. A pokud si vzpomínám, vždycky jsem tam byla sama nebo s tím, s kým jsem tam přišla. Připadám si vždycky divně, když jsou na mě kustodi tři :-)

Možná lidé chodí raději na aktuální výstavy. Stálá expozice tu přece bude pořád, Rubens při nejhorším visí i ve Vídni a madony nesežral červotoč 600 let, tak ještě chvíli vydrží. MG vymyslela pro zpestření akci Dostaveníčko. Dostaveníčka se odehrávají uvnitř stálých expozic MG, v nichž se vždy na čas objeví díla z jiných sbírek galerie. Důvody jejich střetnutí mohou být různé. Potkávají se díla moderní se starým nebo užitým uměním. Jejich úkolem je vytrhnout návštěvníka ze stereotypního pohledu a nutit ho přemýšlet. Nápad se mi moc líbí.

Začaly prázdniny - konečně je dost času na práci?

Co dělá šílená učitelka o prázdninách? V mém případě to vypadá vždycky tak, že se hned 30.6. vrhnu na třídění všeho možného materiálu, který se mi za uplynulý rok nashromáždil, uklízím a objevuji dávno zapomenuté. Zároveň vymýšlím, co všechno budu příští rok dělat jinak a lépe a do čeho se od září konečně pustím. Tentokrát bylo třídění spíše elektronické, neboť se učka Dayka rozhodla trochu se digitalizovat. Ehm, pokrok dorazil i na jižní Moravu. Výsledkem je prozatím můj odkazník na RVP.cz. Je to o dost praktičtější než binec, který má člověk někde v oblíbených a v záložkách, navíc se to může hodit ještě někomu dalšímu. Kromě toho sedím u počítače, pročítám si všechny možné články a příručky, na které během roku nebyl čas, objevuji nové aplikace a stránky (nevyčerpatelný zdroj inspirace se nachází například u PEPOUŠe) a psychicky se připravuji na to, že se pustím do úprav ŠVP.

No a protože jsou prázdniny, má učka i čas na blogování. Uvidíme, jestli si ho najde i po prázdninách.