Mimikry

Znáte takový ten typ člověka, kterému nechtějí prodat ještě v pětadvaceti pivo bez občanky? Tak to jsem přesně byla vždycky já. Pro učitelku to není úplně nejlepší vizáž, to vám tedy povím. Jestli někdy někdo toužil po tom, být starý a tlustý, pokud možno o půl metrů vyšší, tak já. Průměrný sedmák je minimálně o hlavu vyšší než já. Když jsem přišla s dětmi někam do muzea nebo na exkurzi, pořadatel znejistěl a začal se rozhlížet po mých žákyních, která z nich je učitelka. Když byla moje třída v šestce (!), jeli jsme do lanového centra a když jsme přikráčeli ke vchodu, zaslechla jsem, jak se jeden instruktor ptá druhého: “A kde mají učitelku?” Na olympiádě z dějepisu mě předloni považovali za soutěžící. A před první rodičovskou schůzkou jsem se málem zhroutila poté, co mi kolegyně řekla, že vypadám jako školačka.
V poslední době už se mi to nestává, lidi mi začali vykat a občanku už taky nechtějí (Nebo chodím míň do hospody). Vzpomínám si, že když jsme jeli první rok, kdy jsem učila, s deváťáky na veletrh středních škol, tak jsem sice obdržela několik letáčků s nabídkou středních škol, ale pak, když jsem si kupovala nějaké učebnice, mi paní nabídla paragon. Měla jsem tenkrát hroznou radost, že poznala, že jsem učitelka! I letos jsme byli na veletrhu, zase jsem nějaké letáčky dostala, ale spíš od těch, kteří je strkají každému. Nebo jsme možná se zástupkyní vypadaly jako matka s dcerou. A pak jsem stála s kluky z devítky před výstavištěm. Z pavilonu vylezla spoře oděná slečna, vrhla na mě opovržlivý pohled a začala na deváťáky dělat oči. “Kluci, nemáte cigáro?” Nechali ji žebrat docela dlouho, než jí prozradili, že jsem jejich učitelka.
Když se mi to stávalo pořád, pěkně mi to lezlo na nervy, ale že to bylo po tak dlouhé době, udělalo mi to radost. Už jsem měla strach, že jsem začala vypadat jako úča.

A zase učím cizince

Minulé povídání mělo velký ohlas. No jo, bavit se cizím neštěstím, na to vás užije ;) Ale abyste věděli, už nám všechno svítí. Minulý týden jsem dostala pro jistotu kliku od pojistek, aby se nemusely otvírat kleštěmi (Ty tedy v kabelce taky nenosím, ale má je údržbář). Tento týden už mi je nedali, že je to prý opravené. Baterku si nosím pořád. Topení sice netopí, ale lepení papírů na zeď mi už jde rychleji (Pokud omylem nelepím pásku na opačnou stranu). Sice jsem dostala rýmu, a tak je možná naučím používat nějaké ne úplně české hlásky a obohatím jejich řeč o nějaké ty nosovky, ale jinak to jde skvěle.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.

Dobrodružství s cizinci

Ta moje profese je taková zvláštní. Když jsem hledala bydlení, často jsem narážela na dodatek pod inzerátem: “ne děti, cizinci, zvířata”. A mně chybí už jen ta zvířata. Zato učím ještě důchodce, to je taky taková všeobecně oblíbená skupina obyvatel.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít.  Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.

Učení je baví

Každé pondělí učím motivované studenty, kteří chodí rádi na mé hodiny. Pokud se vám zdá, že jsem dneska trochu mimo a potřebovala bych odpočinek, máte sice pravdu, ale na té první větě trvám. Nejde samozřejmě o moje deváťáky ani jiné školáky. Začala jsem učit seniory pracovat s počítačem. Po pěti vyčerpávajích hodinách běžím na oběd a rychle zpátky do počítačové učebny. A už se hrnou, usmívají, jsou v klidu a chtějí se něco nového naučit. Poslouchají, co jim říkám. Chápou jednoduché pokyny. Dokonce vědí, kde je vpravo a vlevo. A pokud vás napadlo něco jedovatého, koukejte to rychle zapomenout. Měla jsem z toho strach, ale zatím je to vážně příjemné. Jo a doma si procvičují, aniž bych jim musela zadávat domácí úkoly :-) Proč já jsem se vlastně nikdy nezajímala o andragogiku?

Září

Tak je to tu zase. Hrozně dlouhý měsíc, který začíná v létě a končí uprostřed podzimu. Měsíc, na jehož začátku mám pocit, že stihnu hrozně moc věcí a začnu konečně dělat všecho to, co jsem nestíhala loni a předloni a předpředloni...a koncem září si říkám, že loni jsem toho stíhala nějak víc.
Deváťáci se po prázdninách vrátili s cílem přežít a v klidu přečkat posledních pár měsíců. Vytrhnout je z letargie je úkol nad moje síly. A tak se tak nějak necháváme vzájemně na pokoji s tím, že už se přece známe a nemusíme na sebe nic zkoušet. Vůbec se mi zdá, že jde všechno nějak podezřele hladce.
Září je také měsícem změn. Kalendářní rok pro mě nikdy neměl žádný podstatný význam, protože vše začíná v září. Přestěhovala jsem se. Jezdím do školy ještě o půl hodiny denně déle. Posunuli jsme zvonění. Bydlíme v jiné třídě. Z osmáků jsou deváťáci a ze se sedmáků osmáci, všichni jsou o hlavu vyšší a někteří kluci mají jiný hlas.Člověk musí být pořád ve střehu, aby vůbec dorazil do správné třídy, aby trefil domů, aby neprošvihl zvonění. Mám dvě možnosti - buď vstávat ve 4.30 a být ve škole skoro hodinu a půl před první hodinou, nebo vstát v 6 a dorazit se zvoněním na první hodinu. V prvním případě jsem nevyspalá a nepoužitelná, ve druhém zmatená a nepoužitelná rovněž.
Nejhorší na tom všem je, že září už pomalu bude končit, děti z družiny chodí z oběda o deset minut později, protože po cestě sbírají kaštany a ráno si člověk říká, že pomalu nastal čas vytáhnout rukavice. Nechci, aby mi tenhle školní rok zase proběhl mez prsty, aniž bych stihla provést pár dlouho plánovaných změn.
Naštěstí jsou děti akčnější než paní učitelka a hrozně chtějí vydávat časopis. Ve čtvrtek se konečně uskuteční meziškolní projekt se spřátelenou školou a vyrazíme na exkurzi po Mikulově. V pátek jsem byla na úvodním setkání e-learningu pro koordinátory ŠVP. Připadám si trochu jako plavec v příliš velkých vlnách, sotva se mi povede nabrat vzduch, dvě další vlny mě strhnou pod hladinu a já mám strach, že nevyplavu.

Kostky byly vrženy

Jestlipak si vzpomínáte, jak to tenkrát s tím Caesarem bylo? Tak schválně, kdo si vzpomene, dostane jedničku! Ano správně, musel se rozhodnout, jestli chce válčit a překročí Rubikon, hraniční řeku. Takové rozhodnutí se již nedalo vzít zpět, kostky byly vrženy. Podle tohoto příběhu dostala název soutěž o zákonech, o sázení a umění správně se rozhodovat. Protože měla varovat žáky základních škol před sázením, jejím heslem bylo: "Není ti 18? Nesázej!" V minulých letech projekt Rubikon pořádala společnost Aisis, o. s., ale v prosinci minulého roku byl ukončen (Bez evropských peněz už ani kostička). Bylo nám to s kolegyní ze školy v nedaleké vesnici, se kterou jsme se seznámily právě na školení koordinátorů soutěže, líto. A protože jsme už dlouho plánovaly družbu mezi našimi maličkými školičkami, rozhodly jsme se uspořádat meziškolní klání. Obě školy měly metodiky z předchozích let, zbývalo vymyslet nové úkoly a otázky, připravit děti, pozvat porotce, zorganizovat přesun, vymyslet, kdo bude soutěž moderovat...Organizace se ujala hostitelská spřátelená škola, a i tak jsme měli práce nad hlavu.

Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)

V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!

Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.

Noc s Andersenem

Půl hodiny před šestou pobíhám zmateně po škole, papíry mám úplně všude, někam jsem založila itinerář a seznam dětí a nevím, kde mám klíče. Ve třičtvrtě na šest přivádějí rodiče první děti (Blaženě se při tom usmívají. Volný páteční večer? Ty učitelky tady přece jen nejsou zas tak hrozné). Přesně v šest volám příteli na telefonu, že potřebuji sehnat spacák (Jak může někdo na spaní ve škole zapomenout spacák?!). Asi ve čtvrt na sedm konečně začínám se seznamovačkami. Nejmenší je Anička z první třídy, nejstaršímu je čtrnáct. Přesto to vypadá, že se baví při hrách všichni. 

Po několika icebreakrech kolegyně startuje hru ve skupinách. Běhají po škole a hledají písmenka podle pokynů v různých knížkách. Mají vyluštit název knihy, kterou se budeme zabývat. Má jim vyjít Lichožrouti, takže jsou zmateni, myslí si, že tam mají chybu a správný výsledek je Lidožrouti. Následuje poslech ukázky z audioknihy. Zatímco Bára Hrzánová čte, já běhám po škole a ukrývám kartičky na další hru. Když se vracím do tělocvičny, nacházím posluchače na můj vkus poněkud nepozorné. Napadá mě, že by mohli dostávat kartičky hned a občas poslech stopnu a dávám jim otázky. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem jim k poslechu nachystat úkoly dopředu. No nic, příště budu chytřejší. Mezitím dorazili dva deváťáci, kteří mi mají pomáhat v noci při hře, ukrývám je zatím do třídy, dávám jim instrukce, nosím jim věci, pak zase běžím dolů do tělocvičny...myslím, že jsem rozhodně aspoň chvíli byla na dvou místech současně. Dalším úkolem je vzpomenout si na názvy knížek z první hry a jejich autory. A nakreslit jak Lichožrout vypadá.

Jsme v časovém skluzu. Zatímco děti hrají další hru, řešíme, jestli s nimi vyrábět Lichožrouty z ponožek, jak bylo původně v plánu, nebo ne. Nakonec se rozhodneme tvoření vypustit. Vyhodnocujeme soutěže a rozdělujeme děti na první a druhý stupeň. Ještě před rozdělením jsem jim stihla pustit klip, který měl velký úspěch :-)

Přebírám si svoje páťáky, šesťáky a sedmáky (je jich 11) a po pauze na večeři plní úkoly, za které získávají nápovědy, aby zjistili, který autor nás bude provázet ve druhé části programu. Inspirovala jsem se tady. Rozdělili se na kluky a holky a holky a holkám k mému překvapení stačily dvě nápovědy. Následovalo povídání s dětmi o Kytici, co tam je a co tam není, pomohli jsme si rozstříhanými čtyřveršími, ke kterým přiřazovali název. Ne, vodník to nebude, co nás dneska bude zajímat. Pomalu jim svítá. Jdeme si do počítačové učebny pustit Svatební košile. Na začátku je musím několikrát napomenout, ale postupně tuhnou a přemýšlejí, kam to vlastně půjdou :-) Motivaci ke hře bychom měli. Ptám se jich, proč se to vlastně celé stalo, za co byla dívka z balady potrestaná a co to po cestě zahazovala a proč. Ano, je to tak, ty tři předměty ji chránily a ochrání i je, jestliže je ovšem někde po cestě najdou. 

A můžeme vyrazit. Zde ovšem nastal zásadní zádrhel. Byla jsem domluvená s naší paní vychovatelkou, že jakmile budou malí spáči v pyžamech (část jich spala ve třídě a družinoví v družině), budou s paní učitelkou a ona mi pomůže a bude děcka po pěti minutách vypouštět ze školy. Jenže ona vypustila první dva ještě než jsem došla za děcky a stihla jim dát kartičky, kde se měly odškrtávat jednotlivá stanoviště. První holka, která šla proto odnesla růženec a modlitební knížku pracně nainstalované po cestě, protože nevěděla, že má sbírat jen podpisy :-( Navíc já jsem vyběhla do tmy jako by do mě střelil a nevěděla, kam běžet dřív. Myslela jsem si, že půjdu ještě před dětmi a postupně zkontroluju, jestli je vše v pořádku. Teď jsem nevěděla, kam dřív skočit. 

Nejdříve tedy první stanoviště. Tam bylo vše relativně v pořádku. Šlo se po svíčkách ke kostelu, tam čekal jeden bývalý žák s kamarádem a měl pro ně úkol. Se zavázanýma očima jít po provázku a na konci zvednout nějaký předmět. S ním se pak zase podle provázku vrátit. Začínalo pršet, zhasínaly svíčky. Dala jsem klukům zapalovač, další nemám. Běžím hledat vzkaz, na místě, kde jsme se domluvili, že bude ho nemůžu najít. Jak ho sakra najdou hráči, když ho nevidím já. Běžím kousek dál po trase, svíčky svítí, útržky košil jsou uvázané, vše se zdá v pořádku. Běžím do školy, dávám vychovatelce další instrukce, znovu ke kostelu, pak konečně na poslední stanoviště. Na hřbitov. Když jsem tam vtrhla, nebyl tam nikdo. Duchy jsem musela chvíli přemlouvat, než vylezli, ale nestíhám jim skoro nic říct, protože se žene nějaké dítě. Už jste se někdy schovávali v noci na hřbitově za náhrobkem? Svíčky prý zhasínají, vzkaz nenašla, takže nesplnila druhý úkol – spočítat útržky košil. Třetí úkol byl přímo na hřbitově podle zdatnosti soutěžícího. Buď měli jít najít nějaký hrob nebo jen donést kamínek od kříže uprostřed hřbitova. Hřbitůvek je malinký a je ve vesnici, v žádných temnotách. Půjčuji si od deváťáka zapalovač a běžím zpátky, zapalovat svíčky. Volám ke kostelu, ať jim říkají, že mají hledat vzkaz. A zase se vracím na hřbitov. Dvakrát zasahuji, aby se tam děti nepotkaly. Volám do školy, ať je nevypouští tak rychle. Konečně poslední. Pomocníci běží posbírat svíčky a hadry a já do školy. Myslím, že jsem právě překonala nějaký rekord v přespolním běhu. Během vydýchávání posílám děcka na mytí a uložení. Pak si nechám vyprávět u svíček zážitky ze hry. Nadšení je velké, i když hra vlastně vůbec nevyšla tak, jak jsem si naplánovala. Dále byly naplánovány Bílé historky, ale miláčci touží po tom zahrát si flašku, tak je nechávám. Ale nebyla svlíkací, nebojte se :-) A dostala jsem pusu na čelo, heč.

Na Bílé historky se dostává asi o půl druhé, to konečně začínají někteří usínat. Navrhuji, že budu na dobrou noc číst. Venku vyje meluzína a oni chtějí něco strašidelného. A tak došlo na Masku červené smrti. Písmenka se mi pletou a baterka vydává nepříjemné světlo, čtu z posledních sil. Při minulém spaní ve škole jsem nespala vůbec, tentokrát jsem si tři hodiny dala. V šest odchází deváťačka pomocnice, jdu jí odemknout, děcka se začínají probouzet. Po snídani rozdávám vysvědčení z Noci s Andersenem. Všichni prospěli se samými jedničkami. „A v pondělí už zase budete učitelka, co?,“ ptá se mě šesťačka. Ve čtvrt na devět jsou pryč. Škola je podivně tichá.

Dramatická čeština

Dramatickou češtinu máme momentálně v sedmičce. Ne proto, že by hodiny byly tak hrozné, ale využíváme metody dramatické výchovy. Před nějakou dobou, už před dosti dlouhou, jsem objevila diplomovou práci Ivy  Babincové zabývající se integrací literatury a slohu v 7. ročníku s využitím metod dramatické výchovy a s podrobnou metodikou. Od té doby se těším, jak to vyzkouším a budu si hrát s knížkou "Mio, můj Mio" od Astrid Lindgrenové. Ale všechny třídy na takové aktivity nejsou a s mými osmáky jsem vyzkoušela jen některé z nich, protože pro introvertní část třídy by to bylo spíš utrpení. A teď mám akční sedmáky, se kterými to jde a je to báječné! Zatím máme za sebou úvodní dvě lekce a obě byly moc fajn.

Knížka je o malém Bo, který vyrůstá u pěstounů a sní o vlastní rodině, kde by nebyl na obtíž. Jednoho dne uteče od tetičky a strýčka a ocitá se u svého tatínka, krále v Zemi v daleké dálce. Překoná vlastní strach, prožije veliké dobrodružství a utká se s hrozným rytířem Katem. V knize není zřejmé, jestli Bo usnul a celý příběh se mu zdá, ale tuto interpretaci využívá Iva Babincová ve své metodice.
A co jsme zatím v hodinách vyzkoušeli? Včera jsme prošli kouzelnou bránou, takže nás teď všechny hrozně baví sloh. Učili jsme se psát strukturovaný životopis. Každý se proměnil na chvilku v někoho, kdo Astrid dobře znal a řekl nám nějaké informace, které dostal na lístečku. Některé z nich se hodily do formuláře strukturovaného životopisu, který dostali nakopírovaný. Tahle část byla slabší, ne všichni dokázali svůj úryvek převyprávět. Příště úryvky zkrátím. Žáci by taky potřebovali na přípravu víc času, ale i tak nám to zabralo dvě vyučovací hodiny. Dneska jsme, kromě úvodní honičky (Hra na tetu Edlu a strýce Sixtina. Sedí k sobě zády a když v úryvku slyší jméno postavy, kterou jejich skupina představuje, snaží se chytit ty druhé) absolvovali výběrové řízení na pozici novináře. Pohovory probíhaly ve dvojici, jeden byl novinář, druhý uchazeč, pak se vystřídali. Všichni byli přijati a já se mohla proměnit v tetu Edlu a odpovídat na všetečné otázky na tiskové konferenci. Pak měli vytvořit krátkou zprávu do novin. Během hodiny jsme toho spoustu stihli, bylo to svižné a živé a všichni pracovali, každý mluvil, všichni napsali zprávu a všechny to bavilo. Po hodině jsem se vznášela. Tolik práce se někdy neudělá za týden!
Zítra budou živé obrazy, jsem zvědavá, jak se s tím poperou.