Mimikry

Znáte takový ten typ člověka, kterému nechtějí prodat ještě v pětadvaceti pivo bez občanky? Tak to jsem přesně byla vždycky já. Pro učitelku to není úplně nejlepší vizáž, to vám tedy povím. Jestli někdy někdo toužil po tom, být starý a tlustý, pokud možno o půl metrů vyšší, tak já. Průměrný sedmák je minimálně o hlavu vyšší než já. Když jsem přišla s dětmi někam do muzea nebo na exkurzi, pořadatel znejistěl a začal se rozhlížet po mých žákyních, která z nich je učitelka. Když byla moje třída v šestce (!), jeli jsme do lanového centra a když jsme přikráčeli ke vchodu, zaslechla jsem, jak se jeden instruktor ptá druhého: “A kde mají učitelku?” Na olympiádě z dějepisu mě předloni považovali za soutěžící. A před první rodičovskou schůzkou jsem se málem zhroutila poté, co mi kolegyně řekla, že vypadám jako školačka.
V poslední době už se mi to nestává, lidi mi začali vykat a občanku už taky nechtějí (Nebo chodím míň do hospody). Vzpomínám si, že když jsme jeli první rok, kdy jsem učila, s deváťáky na veletrh středních škol, tak jsem sice obdržela několik letáčků s nabídkou středních škol, ale pak, když jsem si kupovala nějaké učebnice, mi paní nabídla paragon. Měla jsem tenkrát hroznou radost, že poznala, že jsem učitelka! I letos jsme byli na veletrhu, zase jsem nějaké letáčky dostala, ale spíš od těch, kteří je strkají každému. Nebo jsme možná se zástupkyní vypadaly jako matka s dcerou. A pak jsem stála s kluky z devítky před výstavištěm. Z pavilonu vylezla spoře oděná slečna, vrhla na mě opovržlivý pohled a začala na deváťáky dělat oči. “Kluci, nemáte cigáro?” Nechali ji žebrat docela dlouho, než jí prozradili, že jsem jejich učitelka.
Když se mi to stávalo pořád, pěkně mi to lezlo na nervy, ale že to bylo po tak dlouhé době, udělalo mi to radost. Už jsem měla strach, že jsem začala vypadat jako úča.

A zase učím cizince

Minulé povídání mělo velký ohlas. No jo, bavit se cizím neštěstím, na to vás užije ;) Ale abyste věděli, už nám všechno svítí. Minulý týden jsem dostala pro jistotu kliku od pojistek, aby se nemusely otvírat kleštěmi (Ty tedy v kabelce taky nenosím, ale má je údržbář). Tento týden už mi je nedali, že je to prý opravené. Baterku si nosím pořád. Topení sice netopí, ale lepení papírů na zeď mi už jde rychleji (Pokud omylem nelepím pásku na opačnou stranu). Sice jsem dostala rýmu, a tak je možná naučím používat nějaké ne úplně české hlásky a obohatím jejich řeč o nějaké ty nosovky, ale jinak to jde skvěle.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.

Dobrodružství s cizinci

Ta moje profese je taková zvláštní. Když jsem hledala bydlení, často jsem narážela na dodatek pod inzerátem: “ne děti, cizinci, zvířata”. A mně chybí už jen ta zvířata. Zato učím ještě důchodce, to je taky taková všeobecně oblíbená skupina obyvatel.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít.  Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.