Nějak mi to s těmi šesťáky nejde. Dneska jsem jednoho rozplakala. A to jsem na něho nějak nekřičela nebo něco a že já občas hysterický záchvat dostanu. Párkrát jsem ho napomenula, protože je pořád mimo a neví, co se děje. Kolem třídy jim neustále létají holubi, má-li přiletět vosa, zaručeně to bude do mé hodiny a když otevřu okno, zběsile tam mečí koza. A tenhle Honzík zapomene na sešity a začne přemýšlet nad holuby a vosami, nesmrtelností brouka a navíc má nutkavou potřebu své postřehy někomu sdělovat. No a na konci hodiny dostali úkol a on zjistil, že vlastně vůbec neví, co jsme posledních patnáct minut řešili a která bije a rozbrečel se. A já na něho navíc už zase neměla čas, protože už jsem měla být o patro níž na dozoru. Ach jo. Od té chvíle mi samozřejmě v hlavě sedí Honzík a vyskakuje na mě v nečekaných okamžicích v tramvaji a na cvičáku, takže se chovám podobně jako on v mých hodinách. Šrotuje mi v hlavě, jak jít na Honzíka, aby se vůbec chtěl víc soustředit. Jak ho přesvědčit, že to co děláme, je důležité. I když to letadlo, které letí kolem samozřejmě taky.
Když jsem se s pocitem, že jsem nepoužitelná fúrie propracovala domů, čekala na mě má funící štěnice štěněcí. Rychle popadnout psa a hurá do psí školy. Ano, je to tady, po důchodcích a cizincích jsou na řadě psi. Tentokrát ale nejsem v roli lektora já. Já jsem tentokrát ten, kdo má předvést, jaké pokroky se svým miláčkem za týden udělal. A já zoufale selhávám. Když s jazykem na vestě a psem přiškrceným obojkem dobíhám s pětiminutovým zpožděním na hodinu, jsem schopná sedět a usmívat se. Učitelka je obvykle schopná se usmívat na každého křečovitým rádobymilým úsměvem, má to totiž natrénované. Bohužel, má pozornost se blíží bodu nula. A štěně je na tom podobně. Vnímá velice ostře ostatní psy a to je tak všechno. Na povely, které včera hravě zvládala, reaguje, jako by je slyšela prvně. A já si nemohu nevzpomenout na ty maminky: "Když on to ale doma všechno umí." Protože jsem unavená a nesoustředěná, na rady co mám s pejskem dělat přikyvuji, ale dělám všechno opačně nebo pozdě. Ale stále se statečně usmívám, takže lektorka nejspíš nabývá dojmu, že jsme retardované obě. Na závěr dostáváme domácí úkol a já si ho nestihnu zapsat. A teď tady přemýšlím, co jsme to všechno měly trénovat.
Občas mám o svých (nejen) pedagogických schopnostech docela velké pochybnosti. A to se pak cítím pod psa. Navíc je venku počasí, že by psa nevyhnal (Toho našeho tedy určitě ne, ten by se nenechal).
středa 18. září 2013
úterý 17. září 2013
Zase září
Tak dlouho jsem se chystala napsat na blog, že mí deváťáci jsou pryč, až to začalo být dost neaktuální. Ano, není na tom nic divného, ale tohle byli ti MÍ. Jsou pryč, rozprchli se na praxe a už mám první hlášení, jaká je to otrava takhle dojíždět. Máme za sebou polovinu září a já učím malé a rozverné šesťáky. Po chodbě běhají roztomilí prvňáčci, kteří na mě volají "ahoj" a velmi neroztomilí čtvrťáci a páťáci, které bych nejraději narvala do jedné místnosti a nechala zapracovat přirozený výběr...abyste rozuměli, mám dozory na prvním stupni. A je to tedy boj. Zlatí puberťáci z devítky!
Jako každý rok jsem plná odhodlání a založila jsem si několik krásných přípravových sešitů, které průběžně zapomínám na nejrůznějších místech. Už zase vstávám ve čtyři a když se odpoledne vrátím domů, jsem utahaná k smrti a nic se mi nechce a tak prokrastinuju a procházím se se psem. A všechna předsevzetí, jak si letos budu ale už vážně všechno psát, jdou pomalu do háje. Ale přece jen, mám ty šesťáky, a tak se zatím snažím a vyrábím kartičky a vymýšlím hry. Po cestě místo čtení přemýšlím, co s Vašíkem, který neudrží pozornost ani dvě minuty a co s Pavlíkem, který je tento týden nějak mimo. A taky mám deváťáky, kteří jsou moc fajn a kde se učí úplně samo, vyloženě si tam zatím lebedím. Zrovna včera jsem si tam šla odpočinout po dvou hodinách u šesťáků a po cestě do třídy jsem si říkala, jak jsou ti deváťáci skvělí. A pak jsem si vzpomněla, jaký boj to s nimi v šesté třídě byl! Jak dlouho to trvalo, než jsem si je ochočila. A oni si teď klidně vyjdou!
Jako každý rok jsem plná odhodlání a založila jsem si několik krásných přípravových sešitů, které průběžně zapomínám na nejrůznějších místech. Už zase vstávám ve čtyři a když se odpoledne vrátím domů, jsem utahaná k smrti a nic se mi nechce a tak prokrastinuju a procházím se se psem. A všechna předsevzetí, jak si letos budu ale už vážně všechno psát, jdou pomalu do háje. Ale přece jen, mám ty šesťáky, a tak se zatím snažím a vyrábím kartičky a vymýšlím hry. Po cestě místo čtení přemýšlím, co s Vašíkem, který neudrží pozornost ani dvě minuty a co s Pavlíkem, který je tento týden nějak mimo. A taky mám deváťáky, kteří jsou moc fajn a kde se učí úplně samo, vyloženě si tam zatím lebedím. Zrovna včera jsem si tam šla odpočinout po dvou hodinách u šesťáků a po cestě do třídy jsem si říkala, jak jsou ti deváťáci skvělí. A pak jsem si vzpomněla, jaký boj to s nimi v šesté třídě byl! Jak dlouho to trvalo, než jsem si je ochočila. A oni si teď klidně vyjdou!
úterý 27. listopadu 2012
Mimikry
Znáte takový ten typ člověka, kterému nechtějí prodat ještě v pětadvaceti pivo bez občanky? Tak to jsem přesně byla vždycky já. Pro učitelku to není úplně nejlepší vizáž, to vám tedy povím. Jestli někdy někdo toužil po tom, být starý a tlustý, pokud možno o půl metrů vyšší, tak já. Průměrný sedmák je minimálně o hlavu vyšší než já. Když jsem přišla s dětmi někam do muzea nebo na exkurzi, pořadatel znejistěl a začal se rozhlížet po mých žákyních, která z nich je učitelka. Když byla moje třída v šestce (!), jeli jsme do lanového centra a když jsme přikráčeli ke vchodu, zaslechla jsem, jak se jeden instruktor ptá druhého: “A kde mají učitelku?” Na olympiádě z dějepisu mě předloni považovali za soutěžící. A před první rodičovskou schůzkou jsem se málem zhroutila poté, co mi kolegyně řekla, že vypadám jako školačka.
V poslední době už se mi to nestává, lidi mi začali vykat a občanku už taky nechtějí (Nebo chodím míň do hospody). Vzpomínám si, že když jsme jeli první rok, kdy jsem učila, s deváťáky na veletrh středních škol, tak jsem sice obdržela několik letáčků s nabídkou středních škol, ale pak, když jsem si kupovala nějaké učebnice, mi paní nabídla paragon. Měla jsem tenkrát hroznou radost, že poznala, že jsem učitelka! I letos jsme byli na veletrhu, zase jsem nějaké letáčky dostala, ale spíš od těch, kteří je strkají každému. Nebo jsme možná se zástupkyní vypadaly jako matka s dcerou. A pak jsem stála s kluky z devítky před výstavištěm. Z pavilonu vylezla spoře oděná slečna, vrhla na mě opovržlivý pohled a začala na deváťáky dělat oči. “Kluci, nemáte cigáro?” Nechali ji žebrat docela dlouho, než jí prozradili, že jsem jejich učitelka.
Když se mi to stávalo pořád, pěkně mi to lezlo na nervy, ale že to bylo po tak dlouhé době, udělalo mi to radost. Už jsem měla strach, že jsem začala vypadat jako úča.
V poslední době už se mi to nestává, lidi mi začali vykat a občanku už taky nechtějí (Nebo chodím míň do hospody). Vzpomínám si, že když jsme jeli první rok, kdy jsem učila, s deváťáky na veletrh středních škol, tak jsem sice obdržela několik letáčků s nabídkou středních škol, ale pak, když jsem si kupovala nějaké učebnice, mi paní nabídla paragon. Měla jsem tenkrát hroznou radost, že poznala, že jsem učitelka! I letos jsme byli na veletrhu, zase jsem nějaké letáčky dostala, ale spíš od těch, kteří je strkají každému. Nebo jsme možná se zástupkyní vypadaly jako matka s dcerou. A pak jsem stála s kluky z devítky před výstavištěm. Z pavilonu vylezla spoře oděná slečna, vrhla na mě opovržlivý pohled a začala na deváťáky dělat oči. “Kluci, nemáte cigáro?” Nechali ji žebrat docela dlouho, než jí prozradili, že jsem jejich učitelka.
Když se mi to stávalo pořád, pěkně mi to lezlo na nervy, ale že to bylo po tak dlouhé době, udělalo mi to radost. Už jsem měla strach, že jsem začala vypadat jako úča.
čtvrtek 8. listopadu 2012
A zase učím cizince
Minulé
povídání mělo velký ohlas. No jo, bavit se cizím neštěstím, na to vás
užije ;) Ale abyste věděli, už nám všechno svítí. Minulý týden jsem
dostala pro jistotu kliku od pojistek, aby se nemusely otvírat kleštěmi
(Ty tedy v kabelce taky nenosím, ale má je údržbář). Tento týden už mi
je nedali, že je to prý opravené. Baterku si nosím pořád. Topení sice
netopí, ale lepení papírů na zeď mi už jde rychleji (Pokud omylem
nelepím pásku na opačnou stranu). Sice jsem dostala rýmu, a tak je možná
naučím používat nějaké ne úplně české hlásky a obohatím jejich řeč o
nějaké ty nosovky, ale jinak to jde skvěle.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.
pátek 2. listopadu 2012
Dobrodružství s cizinci
Ta
moje profese je taková zvláštní. Když jsem hledala bydlení, často jsem
narážela na dodatek pod inzerátem: “ne děti, cizinci, zvířata”. A mně
chybí už jen ta zvířata. Zato učím ještě důchodce, to je taky taková
všeobecně oblíbená skupina obyvatel.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít. Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít. Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.
středa 24. října 2012
Učení je baví
Každé
pondělí učím motivované studenty, kteří chodí rádi na mé hodiny. Pokud
se vám zdá, že jsem dneska trochu mimo a potřebovala bych odpočinek,
máte sice pravdu, ale na té první větě trvám. Nejde samozřejmě o moje
deváťáky ani jiné školáky. Začala jsem učit seniory pracovat s
počítačem. Po pěti vyčerpávajích hodinách běžím na oběd a rychle zpátky
do počítačové učebny. A už se hrnou, usmívají, jsou v klidu a chtějí se
něco nového naučit. Poslouchají, co jim říkám. Chápou jednoduché pokyny.
Dokonce vědí, kde je vpravo a vlevo. A pokud vás napadlo něco
jedovatého, koukejte to rychle zapomenout. Měla jsem z toho strach, ale
zatím je to vážně příjemné. Jo a doma si procvičují, aniž bych jim
musela zadávat domácí úkoly :-) Proč já jsem se vlastně nikdy nezajímala
o andragogiku?
neděle 23. září 2012
Září
Tak je to tu zase. Hrozně dlouhý měsíc, který začíná v létě a končí uprostřed podzimu. Měsíc, na jehož začátku mám pocit, že stihnu hrozně moc věcí a začnu konečně dělat všecho to, co jsem nestíhala loni a předloni a předpředloni...a koncem září si říkám, že loni jsem toho stíhala nějak víc.
Deváťáci se po prázdninách vrátili s cílem přežít a v klidu přečkat posledních pár měsíců. Vytrhnout je z letargie je úkol nad moje síly. A tak se tak nějak necháváme vzájemně na pokoji s tím, že už se přece známe a nemusíme na sebe nic zkoušet. Vůbec se mi zdá, že jde všechno nějak podezřele hladce.
Září je také měsícem změn. Kalendářní rok pro mě nikdy neměl žádný podstatný význam, protože vše začíná v září. Přestěhovala jsem se. Jezdím do školy ještě o půl hodiny denně déle. Posunuli jsme zvonění. Bydlíme v jiné třídě. Z osmáků jsou deváťáci a ze se sedmáků osmáci, všichni jsou o hlavu vyšší a někteří kluci mají jiný hlas.Člověk musí být pořád ve střehu, aby vůbec dorazil do správné třídy, aby trefil domů, aby neprošvihl zvonění. Mám dvě možnosti - buď vstávat ve 4.30 a být ve škole skoro hodinu a půl před první hodinou, nebo vstát v 6 a dorazit se zvoněním na první hodinu. V prvním případě jsem nevyspalá a nepoužitelná, ve druhém zmatená a nepoužitelná rovněž.
Nejhorší na tom všem je, že září už pomalu bude končit, děti z družiny chodí z oběda o deset minut později, protože po cestě sbírají kaštany a ráno si člověk říká, že pomalu nastal čas vytáhnout rukavice. Nechci, aby mi tenhle školní rok zase proběhl mez prsty, aniž bych stihla provést pár dlouho plánovaných změn.
Naštěstí jsou děti akčnější než paní učitelka a hrozně chtějí vydávat časopis. Ve čtvrtek se konečně uskuteční meziškolní projekt se spřátelenou školou a vyrazíme na exkurzi po Mikulově. V pátek jsem byla na úvodním setkání e-learningu pro koordinátory ŠVP. Připadám si trochu jako plavec v příliš velkých vlnách, sotva se mi povede nabrat vzduch, dvě další vlny mě strhnou pod hladinu a já mám strach, že nevyplavu.
Deváťáci se po prázdninách vrátili s cílem přežít a v klidu přečkat posledních pár měsíců. Vytrhnout je z letargie je úkol nad moje síly. A tak se tak nějak necháváme vzájemně na pokoji s tím, že už se přece známe a nemusíme na sebe nic zkoušet. Vůbec se mi zdá, že jde všechno nějak podezřele hladce.
Září je také měsícem změn. Kalendářní rok pro mě nikdy neměl žádný podstatný význam, protože vše začíná v září. Přestěhovala jsem se. Jezdím do školy ještě o půl hodiny denně déle. Posunuli jsme zvonění. Bydlíme v jiné třídě. Z osmáků jsou deváťáci a ze se sedmáků osmáci, všichni jsou o hlavu vyšší a někteří kluci mají jiný hlas.Člověk musí být pořád ve střehu, aby vůbec dorazil do správné třídy, aby trefil domů, aby neprošvihl zvonění. Mám dvě možnosti - buď vstávat ve 4.30 a být ve škole skoro hodinu a půl před první hodinou, nebo vstát v 6 a dorazit se zvoněním na první hodinu. V prvním případě jsem nevyspalá a nepoužitelná, ve druhém zmatená a nepoužitelná rovněž.
Nejhorší na tom všem je, že září už pomalu bude končit, děti z družiny chodí z oběda o deset minut později, protože po cestě sbírají kaštany a ráno si člověk říká, že pomalu nastal čas vytáhnout rukavice. Nechci, aby mi tenhle školní rok zase proběhl mez prsty, aniž bych stihla provést pár dlouho plánovaných změn.
Naštěstí jsou děti akčnější než paní učitelka a hrozně chtějí vydávat časopis. Ve čtvrtek se konečně uskuteční meziškolní projekt se spřátelenou školou a vyrazíme na exkurzi po Mikulově. V pátek jsem byla na úvodním setkání e-learningu pro koordinátory ŠVP. Připadám si trochu jako plavec v příliš velkých vlnách, sotva se mi povede nabrat vzduch, dvě další vlny mě strhnou pod hladinu a já mám strach, že nevyplavu.
středa 4. dubna 2012
Kostky byly vrženy
Jestlipak si vzpomínáte, jak to tenkrát s tím Caesarem bylo? Tak schválně, kdo si vzpomene, dostane jedničku! Ano správně, musel se rozhodnout, jestli chce válčit a překročí Rubikon, hraniční řeku. Takové rozhodnutí se již nedalo vzít zpět, kostky byly vrženy. Podle tohoto příběhu dostala název soutěž o zákonech, o sázení a umění správně se rozhodovat. Protože měla varovat žáky základních škol před sázením, jejím heslem bylo: "Není ti 18? Nesázej!" V minulých letech projekt Rubikon pořádala společnost Aisis, o. s., ale v prosinci minulého roku byl ukončen (Bez evropských peněz už ani kostička). Bylo nám to s kolegyní ze školy v nedaleké vesnici, se kterou jsme se seznámily právě na školení koordinátorů soutěže, líto. A protože jsme už dlouho plánovaly družbu mezi našimi maličkými školičkami, rozhodly jsme se uspořádat meziškolní klání. Obě školy měly metodiky z předchozích let, zbývalo vymyslet nové úkoly a otázky, připravit děti, pozvat porotce, zorganizovat přesun, vymyslet, kdo bude soutěž moderovat...Organizace se ujala hostitelská spřátelená škola, a i tak jsme měli práce nad hlavu.
Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)
V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!
Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.
Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)
V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!
Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.
neděle 1. dubna 2012
Noc s Andersenem
Půl hodiny před šestou pobíhám zmateně po škole, papíry mám úplně všude, někam jsem založila itinerář a seznam dětí a nevím, kde mám klíče. Ve třičtvrtě na šest přivádějí rodiče první děti (Blaženě se při tom usmívají. Volný páteční večer? Ty učitelky tady přece jen nejsou zas tak hrozné). Přesně v šest volám příteli na telefonu, že potřebuji sehnat spacák (Jak může někdo na spaní ve škole zapomenout spacák?!). Asi ve čtvrt na sedm konečně začínám se seznamovačkami. Nejmenší je Anička z první třídy, nejstaršímu je čtrnáct. Přesto to vypadá, že se baví při hrách všichni.
Po několika icebreakrech kolegyně startuje hru ve skupinách. Běhají po škole a hledají písmenka podle pokynů v různých knížkách. Mají vyluštit název knihy, kterou se budeme zabývat. Má jim vyjít Lichožrouti, takže jsou zmateni, myslí si, že tam mají chybu a správný výsledek je Lidožrouti. Následuje poslech ukázky z audioknihy. Zatímco Bára Hrzánová čte, já běhám po škole a ukrývám kartičky na další hru. Když se vracím do tělocvičny, nacházím posluchače na můj vkus poněkud nepozorné. Napadá mě, že by mohli dostávat kartičky hned a občas poslech stopnu a dávám jim otázky. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem jim k poslechu nachystat úkoly dopředu. No nic, příště budu chytřejší. Mezitím dorazili dva deváťáci, kteří mi mají pomáhat v noci při hře, ukrývám je zatím do třídy, dávám jim instrukce, nosím jim věci, pak zase běžím dolů do tělocvičny...myslím, že jsem rozhodně aspoň chvíli byla na dvou místech současně. Dalším úkolem je vzpomenout si na názvy knížek z první hry a jejich autory. A nakreslit jak Lichožrout vypadá.
Jsme v časovém skluzu. Zatímco děti hrají další hru, řešíme, jestli s nimi vyrábět Lichožrouty z ponožek, jak bylo původně v plánu, nebo ne. Nakonec se rozhodneme tvoření vypustit. Vyhodnocujeme soutěže a rozdělujeme děti na první a druhý stupeň. Ještě před rozdělením jsem jim stihla pustit klip, který měl velký úspěch :-)
Přebírám si svoje páťáky, šesťáky a sedmáky (je jich 11) a po pauze na večeři plní úkoly, za které získávají nápovědy, aby zjistili, který autor nás bude provázet ve druhé části programu. Inspirovala jsem se tady. Rozdělili se na kluky a holky a holky a holkám k mému překvapení stačily dvě nápovědy. Následovalo povídání s dětmi o Kytici, co tam je a co tam není, pomohli jsme si rozstříhanými čtyřveršími, ke kterým přiřazovali název. Ne, vodník to nebude, co nás dneska bude zajímat. Pomalu jim svítá. Jdeme si do počítačové učebny pustit Svatební košile. Na začátku je musím několikrát napomenout, ale postupně tuhnou a přemýšlejí, kam to vlastně půjdou :-) Motivaci ke hře bychom měli. Ptám se jich, proč se to vlastně celé stalo, za co byla dívka z balady potrestaná a co to po cestě zahazovala a proč. Ano, je to tak, ty tři předměty ji chránily a ochrání i je, jestliže je ovšem někde po cestě najdou.
A můžeme vyrazit. Zde ovšem nastal zásadní zádrhel. Byla jsem domluvená s naší paní vychovatelkou, že jakmile budou malí spáči v pyžamech (část jich spala ve třídě a družinoví v družině), budou s paní učitelkou a ona mi pomůže a bude děcka po pěti minutách vypouštět ze školy. Jenže ona vypustila první dva ještě než jsem došla za děcky a stihla jim dát kartičky, kde se měly odškrtávat jednotlivá stanoviště. První holka, která šla proto odnesla růženec a modlitební knížku pracně nainstalované po cestě, protože nevěděla, že má sbírat jen podpisy :-( Navíc já jsem vyběhla do tmy jako by do mě střelil a nevěděla, kam běžet dřív. Myslela jsem si, že půjdu ještě před dětmi a postupně zkontroluju, jestli je vše v pořádku. Teď jsem nevěděla, kam dřív skočit.
Nejdříve tedy první stanoviště. Tam bylo vše relativně v pořádku. Šlo se po svíčkách ke kostelu, tam čekal jeden bývalý žák s kamarádem a měl pro ně úkol. Se zavázanýma očima jít po provázku a na konci zvednout nějaký předmět. S ním se pak zase podle provázku vrátit. Začínalo pršet, zhasínaly svíčky. Dala jsem klukům zapalovač, další nemám. Běžím hledat vzkaz, na místě, kde jsme se domluvili, že bude ho nemůžu najít. Jak ho sakra najdou hráči, když ho nevidím já. Běžím kousek dál po trase, svíčky svítí, útržky košil jsou uvázané, vše se zdá v pořádku. Běžím do školy, dávám vychovatelce další instrukce, znovu ke kostelu, pak konečně na poslední stanoviště. Na hřbitov. Když jsem tam vtrhla, nebyl tam nikdo. Duchy jsem musela chvíli přemlouvat, než vylezli, ale nestíhám jim skoro nic říct, protože se žene nějaké dítě. Už jste se někdy schovávali v noci na hřbitově za náhrobkem? Svíčky prý zhasínají, vzkaz nenašla, takže nesplnila druhý úkol – spočítat útržky košil. Třetí úkol byl přímo na hřbitově podle zdatnosti soutěžícího. Buď měli jít najít nějaký hrob nebo jen donést kamínek od kříže uprostřed hřbitova. Hřbitůvek je malinký a je ve vesnici, v žádných temnotách. Půjčuji si od deváťáka zapalovač a běžím zpátky, zapalovat svíčky. Volám ke kostelu, ať jim říkají, že mají hledat vzkaz. A zase se vracím na hřbitov. Dvakrát zasahuji, aby se tam děti nepotkaly. Volám do školy, ať je nevypouští tak rychle. Konečně poslední. Pomocníci běží posbírat svíčky a hadry a já do školy. Myslím, že jsem právě překonala nějaký rekord v přespolním běhu. Během vydýchávání posílám děcka na mytí a uložení. Pak si nechám vyprávět u svíček zážitky ze hry. Nadšení je velké, i když hra vlastně vůbec nevyšla tak, jak jsem si naplánovala. Dále byly naplánovány Bílé historky, ale miláčci touží po tom zahrát si flašku, tak je nechávám. Ale nebyla svlíkací, nebojte se :-) A dostala jsem pusu na čelo, heč.
Na Bílé historky se dostává asi o půl druhé, to konečně začínají někteří usínat. Navrhuji, že budu na dobrou noc číst. Venku vyje meluzína a oni chtějí něco strašidelného. A tak došlo na Masku červené smrti. Písmenka se mi pletou a baterka vydává nepříjemné světlo, čtu z posledních sil. Při minulém spaní ve škole jsem nespala vůbec, tentokrát jsem si tři hodiny dala. V šest odchází deváťačka pomocnice, jdu jí odemknout, děcka se začínají probouzet. Po snídani rozdávám vysvědčení z Noci s Andersenem. Všichni prospěli se samými jedničkami. „A v pondělí už zase budete učitelka, co?,“ ptá se mě šesťačka. Ve čtvrt na devět jsou pryč. Škola je podivně tichá.
úterý 6. března 2012
Dramatická čeština
Dramatickou češtinu máme momentálně v sedmičce. Ne proto, že by hodiny byly tak hrozné, ale využíváme metody dramatické výchovy. Před nějakou dobou, už před dosti dlouhou, jsem objevila diplomovou práci Ivy Babincové zabývající se integrací literatury a slohu v 7. ročníku s využitím metod dramatické výchovy a s podrobnou metodikou. Od té doby se těším, jak to vyzkouším a budu si hrát s knížkou "Mio, můj Mio" od Astrid Lindgrenové. Ale všechny třídy na takové aktivity nejsou a s mými osmáky jsem vyzkoušela jen některé z nich, protože pro introvertní část třídy by to bylo spíš utrpení. A teď mám akční sedmáky, se kterými to jde a je to báječné! Zatím máme za sebou úvodní dvě lekce a obě byly moc fajn.
Knížka je o malém Bo, který vyrůstá u pěstounů a sní o vlastní rodině, kde by nebyl na obtíž. Jednoho dne uteče od tetičky a strýčka a ocitá se u svého tatínka, krále v Zemi v daleké dálce. Překoná vlastní strach, prožije veliké dobrodružství a utká se s hrozným rytířem Katem. V knize není zřejmé, jestli Bo usnul a celý příběh se mu zdá, ale tuto interpretaci využívá Iva Babincová ve své metodice.
A co jsme zatím v hodinách vyzkoušeli? Včera jsme prošli kouzelnou bránou, takže nás teď všechny hrozně baví sloh. Učili jsme se psát strukturovaný životopis. Každý se proměnil na chvilku v někoho, kdo Astrid dobře znal a řekl nám nějaké informace, které dostal na lístečku. Některé z nich se hodily do formuláře strukturovaného životopisu, který dostali nakopírovaný. Tahle část byla slabší, ne všichni dokázali svůj úryvek převyprávět. Příště úryvky zkrátím. Žáci by taky potřebovali na přípravu víc času, ale i tak nám to zabralo dvě vyučovací hodiny. Dneska jsme, kromě úvodní honičky (Hra na tetu Edlu a strýce Sixtina. Sedí k sobě zády a když v úryvku slyší jméno postavy, kterou jejich skupina představuje, snaží se chytit ty druhé) absolvovali výběrové řízení na pozici novináře. Pohovory probíhaly ve dvojici, jeden byl novinář, druhý uchazeč, pak se vystřídali. Všichni byli přijati a já se mohla proměnit v tetu Edlu a odpovídat na všetečné otázky na tiskové konferenci. Pak měli vytvořit krátkou zprávu do novin. Během hodiny jsme toho spoustu stihli, bylo to svižné a živé a všichni pracovali, každý mluvil, všichni napsali zprávu a všechny to bavilo. Po hodině jsem se vznášela. Tolik práce se někdy neudělá za týden!
Zítra budou živé obrazy, jsem zvědavá, jak se s tím poperou.
A co jsme zatím v hodinách vyzkoušeli? Včera jsme prošli kouzelnou bránou, takže nás teď všechny hrozně baví sloh. Učili jsme se psát strukturovaný životopis. Každý se proměnil na chvilku v někoho, kdo Astrid dobře znal a řekl nám nějaké informace, které dostal na lístečku. Některé z nich se hodily do formuláře strukturovaného životopisu, který dostali nakopírovaný. Tahle část byla slabší, ne všichni dokázali svůj úryvek převyprávět. Příště úryvky zkrátím. Žáci by taky potřebovali na přípravu víc času, ale i tak nám to zabralo dvě vyučovací hodiny. Dneska jsme, kromě úvodní honičky (Hra na tetu Edlu a strýce Sixtina. Sedí k sobě zády a když v úryvku slyší jméno postavy, kterou jejich skupina představuje, snaží se chytit ty druhé) absolvovali výběrové řízení na pozici novináře. Pohovory probíhaly ve dvojici, jeden byl novinář, druhý uchazeč, pak se vystřídali. Všichni byli přijati a já se mohla proměnit v tetu Edlu a odpovídat na všetečné otázky na tiskové konferenci. Pak měli vytvořit krátkou zprávu do novin. Během hodiny jsme toho spoustu stihli, bylo to svižné a živé a všichni pracovali, každý mluvil, všichni napsali zprávu a všechny to bavilo. Po hodině jsem se vznášela. Tolik práce se někdy neudělá za týden!
Zítra budou živé obrazy, jsem zvědavá, jak se s tím poperou.
pátek 18. listopadu 2011
Bude zastaven Metodický portál?
Je to už pár let, Metodický portál RVP.CZ byl ještě v plenkách a já jsem navštěvovala na VŠ didaktiku. Jedním z našich úkolů bylo najít si tři materiály, které nám připadají inspirativní, a u zkoušky mluvit o tom, jak bychom je využili, co nám na nich připadá dobré. Vůbec si už nepamatuji, co jsem tenkrát našla a o čem u zkoušky hovořila. Vím ale, že jsem tenkrát pro sebe objevila Metodický portál, ještě ten starý. Brzy na to jsem začala učit a stala jsem se pravidelným návštěvníkem. Jako většině učitelů mi dlouho stačilo číst, stahovat a využívat, než jsem se propracovala k registraci, proteklo mnoho vody. Portál se mezitím vyvíjel a narůstal, stal se mezi učiteli všeobecně známým, stal se pojmem. Vím o čem mluvím, jestliže RVP znají i kolegyně z naší sborovny, znamená to, že jeho sláva hvězd se dotýká. Nové příspěvky sleduji pomocí RSS čtečky, aby mi nic neuteklo, když mi dojde inspirace, vyhledávám v DUMech (digitálních elektronických materiálech, prostě různých materiálech do výuky), co bych tak mohla v hodinách dělat. Zajímavé je pro mě číst si blogy, protože chci vědět, jak to dělají jinde, na co nového přišli a protože i tam se objevují cenné náměty a spousta inspirace. Když si s něčím ve škole nevíme rady, hledáme na RVP. Když nenajdeme, jsou tady diskuse a my víme, že na informace zde se můžeme spolehnout. Žádné jedna paní povídala, příspěvky jsou recenzované, diskuse moderované.
Ve chvíli, kdy návštěvnost portálu narůstá, kdy se na něm odehrávají diskuse o standardech, kdy s ním mnohé školy počítají jako s úložištěm DUMů, přichází od pana ministra stopka. Tak to ne holenkové, to byste to měli moc jednoduché, co vzniklo a funguje, to rozbijeme, na to nejsou peníze. Ty je třeba na užitečnější věci. Třeba na testování. Vždyť já neříkám, že vám to zatrhnu úplně, jednoho ajťáka vám nechám, aby vám to spravoval. Stejně ty DUMy nebudete už potřebovat, dostanete hezky osnovy a pojedete podle nich, všichni stejně. Reforma? To tak! A že jsem říkal předevčírem něco jiného? To jste mě jen špatně pochopili, ti novináři všechno překroutí. Já odvolávám, co jsem ještě neodvolal. A to odvolám zítra.
Nikdo neví, co bude, nic nefuguje. Nevíme, co naše žáky čeká, jestli je budeme testovat a k čemu. Nevíme jestli budou dělat přijímačky, nevíme jaké budou platy, neboť tabulky se mění každý rok. Výroky z vrchu každý den. Miliony učitelů se loni ve svém volném čase školily, aby mohly hodnotit písemné práce. Letos je vše jinak, papír ze školení si mohou strčit za klobouk. A když něco, co souvisí se školstvím funguje, zruší se to.
Pak se mi divte, že píšu, že děti jsou v pohodě a drží mě nad vodou. Jinak mě totiž v práci nedrží nic.Tomuhle se tedy říká "blbá nálada", přátelé!
čtvrtek 17. listopadu 2011
Zlí a nevychovaní
„Zase máte volno, co?“ Ptal se mě včera řidič autobusu cestou domů. „A já zas nic.“ „To víte, máte důležité povolání.“ „Cože já?“ „No jistě, kdyby přestaly jezdit na dva dny autobusy, to by bylo! Ale když se dva dny neučí, vlastně se nic neděje.“ „No jo, ty děcka se stejně neučí co. Je to hrozné, já bych to nedělal ani za nic.“
Takhle nějak končí většina rozhovorů, které náhodně vedu o svojí práci. Dřív nebo později mě začne dotyčný ujišťovat, že dnešní děti jsou zlé a nevychované a že by ho zavřeli hned první den, protože by je musel zmlátit. Kupodivu mi ještě někdo neřekl: „To máte hezkou práci, to jsem vždycky chtěl dělat. To musí být parádní, učit češtinu na základce.“ Zatím se mě taky nikdo neptal, co dělám s tou astronomickou sumou, která mi každý měsíc podle našich médií přistává na účtu. Ale to je zase jiná pohádka. Já bych se teď chtěla zastavit u té o zlobivých dětech a ubohých učitelích.
Nepřijde vám to divné? Kdybych měla vycházet z toho, co se o našich puberťácich soudí, měla bych mít veliké obavy. Objednali jsme totiž do školy set na baseball. Možná mě někdo brzy vezme pálkou přes hlavu. Vždyť většina těch lidí, se kterými mluvím, má sama děti. Jsou to ty jediné vychované? Nebo je zkazili ti ostatní, zlí. Asi.
Ano, někdy je to s nimi k nevydržení. Vůbec je nezajímá výklad o Janu Amosovi a místo toho se baví. Vzpomínáte si taky, jak vás češtinářka přesazovala a posílala za dveře? A jak jste si připadali na výši, když jste jí dokázali nějak vtipně setřít? Já ano. Nemám pocit, že by vyváděli víc než my (někdy naopak). Nevím, buď nemám soudnost a nějak tu hrůzu přehlížím, nebo je to tím, že učím na malé vesnici. Ale unavují mě ty věčné dotazy: „A jak je zvádáš? Je to vážně tak hrozné? A to chceš jako zůstat na základce?“
Ano spousta věcí ve školství je hrozných, ale nejsou to děti, to ani náhodou. Jen díky nim se dají vydržet všechny ty obludnosti, které na nás chrlí náš pan ministr jednu za druhou, takže si pod nimi připadám úplně pohřbená.
Z dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové, r. 1890:
"Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, dizgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."
pondělí 14. listopadu 2011
Chybárium
Tak jsme začali chovat v sedmé třídě chyby. Bydlí v chybáriu. Nápad jsem někde četla, ale nevím už kde. Někoho tedy vykrádám a jeho nápad publikuji, snad by byl rád, že se jeho dobrý nápad šíří ;) Dlouho mi nečinně ležel v hlavě a po posledním diktátu, při zoufalém lomení rukama náhle záblesk...a už ho máme. Nejprve jsme napsali opravu, to je vždy akce, protože paní učitelka nechce jen slovo přepsat bez chyby, ale chce i vědět podle jakého pravopisného pravidla to je. Když už jsme měli slova napsaná správně, přepsali jsme je na kartičky. To je pro některé docela problém, takže bylo nutné znova zkontrolovat, že mají dobře opsáno. Kartičky jsme ubytovali v krabici s nápisem Chybárium. Každý si vylosoval pět kartiček a ve dvojici si je nadiktovali. Některá slova tam máme víckrát, když v nich chybovalo víc žáků, ale to vůbec nevadí. Pro začátek jsem je donutila znova vnímat slova nebo slovní spojení, která minulou hodinu opravovali, pak si fixovali správnou podobu slova při diktování spolužákovi a pak mu je ještě znova kontrolovali. Navíc se jim chybárium moc líbilo, doufám, že ho nebudou chybami moc překrmovat.
Co s kartičkami dál? Vytáhnout si slova a vymýšlet věty; nechat je minutu se dívat na dvacet slov z chybária, pak mají (správně) napsat ta, která si zapamatovali; vytáhnout si kartičky a seřadit je podle abecedy; vybrat podstatná jména a určit vzor...
Zatím se ptají, jestli mohou jít nakrmit chybárium, takže dobrovolně přepisují to, v čem chybovali!
Co s kartičkami dál? Vytáhnout si slova a vymýšlet věty; nechat je minutu se dívat na dvacet slov z chybária, pak mají (správně) napsat ta, která si zapamatovali; vytáhnout si kartičky a seřadit je podle abecedy; vybrat podstatná jména a určit vzor...
Zatím se ptají, jestli mohou jít nakrmit chybárium, takže dobrovolně přepisují to, v čem chybovali!
pondělí 24. října 2011
Den projasněný netopýry
Odkládám a odkládám další článek do blogu. Mám pro to spoustu výmluv - nemám čas, samozřejmě. Hlavní důvod je ale asi ten, že se mi letos ve škole nějak nedaří. Pořád čekám, že se dostanu do těch správných kolejí, ale pořád jedu nějak mimo a ještě u toho supím jako parní lokomotiva. A mně se nechce psát o tom, co mi nejde. Jenomže po nekonečném září už profrčel skoro celý říjen a osmáci jsou protivní, kolegyně jsou protivné, já jsem protivná...pořád někde lítám a mám pocit, že čím víc se školím, tím hůř učím. Jsem unavená. Nestíhám.
Vlastně jsem dneska po dlouhé době měla dobrý pocit z hodiny a ještě to ani nebyla hodina, ale kroužek. První výtvarka letos. Stříhali jsme z černého papíru netopýry a povídali si o strašení a děcka to bavilo. A mě taky. Nevím, co se jim stalo, většinou jsou otrávení, sotva nůžky uvidí, ale dneska stříhali a stříhali, takže jsem netopýry před odchodem domů stihla ověnčit půl školy. Kromě dvou holek tam jsou prvostupňáčci a bylo to po mých nerudných puberťácích příjemné osvěžení. Byli tak plní energie, tak nadšení, tak hraví, že se mi ani nechtělo končit. A to se mi tam po pěti odučených hodinách už vůbec nechtělo na kroužek čekat!
Vlastně jsem dneska po dlouhé době měla dobrý pocit z hodiny a ještě to ani nebyla hodina, ale kroužek. První výtvarka letos. Stříhali jsme z černého papíru netopýry a povídali si o strašení a děcka to bavilo. A mě taky. Nevím, co se jim stalo, většinou jsou otrávení, sotva nůžky uvidí, ale dneska stříhali a stříhali, takže jsem netopýry před odchodem domů stihla ověnčit půl školy. Kromě dvou holek tam jsou prvostupňáčci a bylo to po mých nerudných puberťácích příjemné osvěžení. Byli tak plní energie, tak nadšení, tak hraví, že se mi ani nechtělo končit. A to se mi tam po pěti odučených hodinách už vůbec nechtělo na kroužek čekat!
úterý 13. září 2011
Co sejde na jméně?
Psaly si dnes děti do kalendáře z Metodického portálu, kdy mají narozeniny. "Paní učitelkóó? Kdy máte narozeniny?" A tak jsem jim to řekla. Chvilka zaváhání..."Jak to mám napsat?" A já na to: "Jak chceš." A tak se mezi narozeniny Lucinka a narozeniny Toník dostalo i narozeniny Daya (Když jsem odcházela ze třídy, zrovna se dohadovali, jestli Daya nebo Dája). Představuji si výrazy některých kolegyň, všimnou-li si toho. Vlastně jednu jsem viděla...vypadala znechuceně. S tímhle trochu nevyrovnaně svádím boj už od šestky, protože při mnoha příležitostech se prostě víc hodí použít křestní jméno. Tedy ne, že bych si nechala od dětí říkat jménem. (I když mezi námi, ono je to úplně jedno, jestli vám říkají Ferdo, strejdo nebo pane učiteli, v tom to není). Hráli jsme různé hry, kde když jsem měla hrát taky, tak prostě nemohli říkat paní učitelka. Nebo jen učitelka? To zní děsně. Když něco losujeme - třeba, kdo bude komu dávat dárek na Vánoce - nechce se mi tam psát učitelka. Nejlépe s příjmením. Fuj. Stejně to pak řeknou, když si to vylosují - řeknou "paní učitelku". Jsou příležitosti, kdy s nimi chci být víc za Dayu než za úču. Smí se, takhle měnit role? Nebo platí jednou učitelka - navždy učitelka?
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.
středa 7. září 2011
Ankety
Různé ankety, ve kterých žáci reagují pohybem se mi velice osvědčily. Je to jednoduché, nic k tomu nepotřebujete, děti to baví a navíc se protáhnou. No a v ideálním případě získám i nějaký přehled o jejich názorech na daný problém nebo něco zopakujeme.
Anketa vstávací je skutečně primitivní činnost - postaví se ti, kdo...(mají rádi zmrzlinu). Záleží na otázkách, je dobré začít něčím neutrálním, třeba tím, kdo rád něco jí, kdo má raději zimu než léto. To ostatně platí u všech těchto činností. Tady navíc i proto, že jinak budou čekat až jestli si někdo stoupne, aby nebyli sami/první.
Pokud potřebujeme, aby nebyli ovlivnění tím, co vidí u ostatních, necháme je zavřít oči a dát ruku tak vysoko, jak moc souhlasí - dole je ne, nahoře ano.
Další oblíbená varianta je, vyhlásit na jednom konci třídy ano, na druhém ne (dveře/okna). A mají se postavit podle toho, jak moc souhlasí, mohou být i uprostřed nebo blíže k ano, blíže k ne. Dá se využít na třídnických hodinách, někdy hraji taky. Další variantou je rozdělit třídu na například Spartu a Atény a podle tvrzení, které jim přednesete, se mají postavit buď do jednoho nebo do druhého státu. Nebo v devítce máme na jedné stráně východ na druhé západ.
No a pak je tu nechvalně známý kompot, který proslavila příručka sexuální výchovy MŠMT. Já jsem ji zatím na sexuální výchovu nepoužila, ale v češtině ano :-) Děti si sednou do kroužku, nebo mohou i stát, a vy říkáte, kdo se má vyměnit. Např.: vymění si místa všichni ti, kteří přečetli o prázdninách nějakou knížku, kteří mají doma knihovničku, kteří mají průkazku do knihovny...
A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu hru, kterou hráváme v dějepisu. Všichni se postaví do řady čelem k učiteli a ten pokládá otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Kdo si myslí, že ano, udělá krok vpřed. Kdo se splete, musí se o dva kroky vrátit. Cílem je, dostat se k učiteli co jak nejdřív.
Pokud vás napadají nějaké další, určitě je napište do komentářů!
Anketa vstávací je skutečně primitivní činnost - postaví se ti, kdo...(mají rádi zmrzlinu). Záleží na otázkách, je dobré začít něčím neutrálním, třeba tím, kdo rád něco jí, kdo má raději zimu než léto. To ostatně platí u všech těchto činností. Tady navíc i proto, že jinak budou čekat až jestli si někdo stoupne, aby nebyli sami/první.
Pokud potřebujeme, aby nebyli ovlivnění tím, co vidí u ostatních, necháme je zavřít oči a dát ruku tak vysoko, jak moc souhlasí - dole je ne, nahoře ano.
Další oblíbená varianta je, vyhlásit na jednom konci třídy ano, na druhém ne (dveře/okna). A mají se postavit podle toho, jak moc souhlasí, mohou být i uprostřed nebo blíže k ano, blíže k ne. Dá se využít na třídnických hodinách, někdy hraji taky. Další variantou je rozdělit třídu na například Spartu a Atény a podle tvrzení, které jim přednesete, se mají postavit buď do jednoho nebo do druhého státu. Nebo v devítce máme na jedné stráně východ na druhé západ.
No a pak je tu nechvalně známý kompot, který proslavila příručka sexuální výchovy MŠMT. Já jsem ji zatím na sexuální výchovu nepoužila, ale v češtině ano :-) Děti si sednou do kroužku, nebo mohou i stát, a vy říkáte, kdo se má vyměnit. Např.: vymění si místa všichni ti, kteří přečetli o prázdninách nějakou knížku, kteří mají doma knihovničku, kteří mají průkazku do knihovny...
A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu hru, kterou hráváme v dějepisu. Všichni se postaví do řady čelem k učiteli a ten pokládá otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Kdo si myslí, že ano, udělá krok vpřed. Kdo se splete, musí se o dva kroky vrátit. Cílem je, dostat se k učiteli co jak nejdřív.
Pokud vás napadají nějaké další, určitě je napište do komentářů!
úterý 6. září 2011
Pozvolný start
Připadá mi, že se celá školní mašinérie rozjíždí letos jaksi těžkopádně. I když už včera se najelo na normální rozvrh a dneska už jsme odpoledkovali.
Úvodní hodiny byly vcelku vydařené. Dostala jsem na češtinu sedmáky, to jsou takoví naši poděsové. Po loňsku si na sebe s paní učitelku vypěstovali vzájemnou alergii a tak vedení naznalo, že je čas na změnu. Češtinu z duše nesnášejí, takže aspoň nemusím mít obavy, že bych jim ji mohla zprotivit :-) Včerejší hodina byla taková oťukávací, po probrání prázdnin jsem na ně zkoušela různé druhy anket (vstávací, škála ano-ne, vymění se ti, kteří...) a dělali jsme si myšmapu, abychom si ujasnili, co všechno do češtiny patří. U ankety jsme zjistili, že chápou, k čemu ten předmět je a že je důležitý, ale že ho nenávidí. U myšlenkové mapy s překvapením zjistili, že do češtiny patří kde co, nejen to zatracené i/y. Dneska byli očividně ve střehu, co na ně budu zkoušet dál (Včera, když měli napsat, co je nejvíc bavilo a co bylo nejhorší, tak se ptali, jestli jim to nejhorší budu dávat za trest). Na začátku hodiny si měli vzpomenout na svůj nejranější zážitek, to jsem si zas dala (Já si pamatuju, jak jsem hodil hovínko za pračku. A já, jak jsem rozbil jednomu klukovi ve školce nos kostkou...). Že já s nimi raději nepíšu ty diktáty :-) Pak jsme četli kratičký článeček, hledali ve slovníku a rozebrali jednu větu. Na konci hodiny měli udělat křížovku tak, aby v každém řádku bylo něco, co s nimi nějak souvisí a v tajence vyšlo jejich jméno. Nejtěžší bylo, jim to vysvětlit :-) Legrace nás přejde, až budeme psát, neboť skoro každý chlapeček tam má nějakou dys. Moji osmáci přišli do šestky s tím, že čeština je fajn a to jim vcelku vydrželo. Jestli se mi o tom podaří přesvědčit i tyto, to tedy nevím.
A deváťáky jsem dnes na chvíli v dějepisu vytrhla z letargie, což považuji za výkon. Jsou totiž zpruzení už z principu. Donesla jsem jim různé pohledy svých praprarodičů, fotky naší rodiny z různých dob a nějaké staré noviny. A oni se na chvíli zapomněli (Ty jo, hustý, pošli to sem taky). A potom jsem je docela snadno přesvědčila, že si za DÚ udělají rodokmen. Tak jsem zvědavá, jestli ho budou příští týden mít.
Úvodní hodiny byly vcelku vydařené. Dostala jsem na češtinu sedmáky, to jsou takoví naši poděsové. Po loňsku si na sebe s paní učitelku vypěstovali vzájemnou alergii a tak vedení naznalo, že je čas na změnu. Češtinu z duše nesnášejí, takže aspoň nemusím mít obavy, že bych jim ji mohla zprotivit :-) Včerejší hodina byla taková oťukávací, po probrání prázdnin jsem na ně zkoušela různé druhy anket (vstávací, škála ano-ne, vymění se ti, kteří...) a dělali jsme si myšmapu, abychom si ujasnili, co všechno do češtiny patří. U ankety jsme zjistili, že chápou, k čemu ten předmět je a že je důležitý, ale že ho nenávidí. U myšlenkové mapy s překvapením zjistili, že do češtiny patří kde co, nejen to zatracené i/y. Dneska byli očividně ve střehu, co na ně budu zkoušet dál (Včera, když měli napsat, co je nejvíc bavilo a co bylo nejhorší, tak se ptali, jestli jim to nejhorší budu dávat za trest). Na začátku hodiny si měli vzpomenout na svůj nejranější zážitek, to jsem si zas dala (Já si pamatuju, jak jsem hodil hovínko za pračku. A já, jak jsem rozbil jednomu klukovi ve školce nos kostkou...). Že já s nimi raději nepíšu ty diktáty :-) Pak jsme četli kratičký článeček, hledali ve slovníku a rozebrali jednu větu. Na konci hodiny měli udělat křížovku tak, aby v každém řádku bylo něco, co s nimi nějak souvisí a v tajence vyšlo jejich jméno. Nejtěžší bylo, jim to vysvětlit :-) Legrace nás přejde, až budeme psát, neboť skoro každý chlapeček tam má nějakou dys. Moji osmáci přišli do šestky s tím, že čeština je fajn a to jim vcelku vydrželo. Jestli se mi o tom podaří přesvědčit i tyto, to tedy nevím.
A deváťáky jsem dnes na chvíli v dějepisu vytrhla z letargie, což považuji za výkon. Jsou totiž zpruzení už z principu. Donesla jsem jim různé pohledy svých praprarodičů, fotky naší rodiny z různých dob a nějaké staré noviny. A oni se na chvíli zapomněli (Ty jo, hustý, pošli to sem taky). A potom jsem je docela snadno přesvědčila, že si za DÚ udělají rodokmen. Tak jsem zvědavá, jestli ho budou příští týden mít.
čtvrtek 1. září 2011
Letní škola moderních dějin
29. a 30. srpna většina učitelů špendlí nástěnky a přenáší pomůcky. Někde je to tak vážné, že je nepustí ani na školení a učitelé dobíhají zplavení až na odpolední část programu. My jsme špendlili už o týden dřív než jinde, a tak jsem se mohla v pondělí a v úterý v Ostravě vzdělávat. A řeknu vám, že kdyby ty nástěnky měly zůstat prázdné a kabinet neuklizený, že by to stálo za to.
Letní školu organizovalo občanské sdružení PANT v rámci projektu Moderní dějiny pro učitele. A zúčastnilo se nás maličko. Původně se předpokládalo, že v každém z workshopů bude 15 účastníku, v tom našem jsme byly čtyři. Na ranním zahájení byla účast lektorů a účastníků skoro vyrovnaná. Bylo mi těch lektorů líto, vím jak mě mrzí, když mám nachystanou nějakou pecku a půlka třídy dostane chřipku. Odpoledne, jak jsem již naznačila výše, přiběhli ještě další účastníci, ale stejně jsme zůstaly čtyři.
Protože pocházím ze Slezska, byla pro mne zajímavá i regionální témata většiny příspěvků. Pan učitel Mahdal z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě nám například ukazoval pracovní list, který vytvořil ke třem úryvkům z videorozhovorů z Archivu USC SFI obsahujícího přes padesát tisíc rozhovorů s pamětníky holocaustu. V úryvcích hovořili tři muži o tom, jak se snažili emigrovat z právě vzniklého protektorátu do Polska. Jeden z nich líčil, že prošel dolem Ludvík z Radvanic do Petřvaldu. Sfáral a spodem se dostal za hranici. Uvědomila jsem si, jak je důležité osobní zaujetí, vtáhnutí do tématu. Tedy, ne že bych to předtím nevěděla, ale je dobré se občas převléknout do kůže žáka a vyzkoušet si to.
S Josefem Märzem z UJEP jsme se zabývali hlavně černobílým viděním a rozdělováním světa na Čechy - Němce; hodné - zlé; padouchy a hrdiny. Závěrem byl sice ještě větší zmatek v tom, co a jak vlastně učit, ale takový jakýsi příjemný zmatek. Takový ten, ze kterého se jde odpíchnout, ne ten bezradný.
Slovenským studentům jsou záviděla didaktiku s Viliamem Kratochvilem, protože to je s ním v Bratislavě asi předmět k něčemu užitečný, jak jsme se s kolegyní s úžasem shodly. A spoustou dalších námětů mě zásobil Jiří Tůma ze ZŠ Mendelova v Karviné, už se nemůžu dočkat, až na ty nebožáky moje některé aktivity vyzkouším.
A nesmím zapomenout na besedu s Petruškou Šustrovou v klubu Fiducia, to byl taky příjemný zážitek.
Zkrátka místo probírání dovolenek a kávičkování s kolegyněmi nad rozvrhem a rozpisy dozorů příště šup na letní školu! Mám spoustu materiálů a mám pocit, že mi některé z nich i k něčemu budou, což po školeních nebývá pravidlem. A míra mé divnosti v očích některých kolegyň povážlivě narůstá (Školí se ve svém volnu a ještě je z toho nadšená :-D)
Jako starý rejpal si samozřejmě neodpustím drobnou, ale skutečně jen drobnou připomínku, což jak jistě uznáte u mne svědčí o nesmírném nadšení. Je bezvadné, když semináře probíhají tak, že má učitel možnost si metodu sám na sobě otestovat. Ale víte jak špatně se pracuje s lidmi, se kterými jste se nepředstavili? Prosím všechny lektory, aby nepředstavovali jen sebe, ale dali prostor pro představení i účastníkům, aby věděli, že jsou ve skupině s Lenkou z Oné školy a Hankou s Tamté školy. Je to o dost lepší, než s paní ve žlutém tričku a tou, co mluvila o Hlučíně.
Letní školu organizovalo občanské sdružení PANT v rámci projektu Moderní dějiny pro učitele. A zúčastnilo se nás maličko. Původně se předpokládalo, že v každém z workshopů bude 15 účastníku, v tom našem jsme byly čtyři. Na ranním zahájení byla účast lektorů a účastníků skoro vyrovnaná. Bylo mi těch lektorů líto, vím jak mě mrzí, když mám nachystanou nějakou pecku a půlka třídy dostane chřipku. Odpoledne, jak jsem již naznačila výše, přiběhli ještě další účastníci, ale stejně jsme zůstaly čtyři.
Protože pocházím ze Slezska, byla pro mne zajímavá i regionální témata většiny příspěvků. Pan učitel Mahdal z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě nám například ukazoval pracovní list, který vytvořil ke třem úryvkům z videorozhovorů z Archivu USC SFI obsahujícího přes padesát tisíc rozhovorů s pamětníky holocaustu. V úryvcích hovořili tři muži o tom, jak se snažili emigrovat z právě vzniklého protektorátu do Polska. Jeden z nich líčil, že prošel dolem Ludvík z Radvanic do Petřvaldu. Sfáral a spodem se dostal za hranici. Uvědomila jsem si, jak je důležité osobní zaujetí, vtáhnutí do tématu. Tedy, ne že bych to předtím nevěděla, ale je dobré se občas převléknout do kůže žáka a vyzkoušet si to.
S Josefem Märzem z UJEP jsme se zabývali hlavně černobílým viděním a rozdělováním světa na Čechy - Němce; hodné - zlé; padouchy a hrdiny. Závěrem byl sice ještě větší zmatek v tom, co a jak vlastně učit, ale takový jakýsi příjemný zmatek. Takový ten, ze kterého se jde odpíchnout, ne ten bezradný.
Slovenským studentům jsou záviděla didaktiku s Viliamem Kratochvilem, protože to je s ním v Bratislavě asi předmět k něčemu užitečný, jak jsme se s kolegyní s úžasem shodly. A spoustou dalších námětů mě zásobil Jiří Tůma ze ZŠ Mendelova v Karviné, už se nemůžu dočkat, až na ty nebožáky moje některé aktivity vyzkouším.
A nesmím zapomenout na besedu s Petruškou Šustrovou v klubu Fiducia, to byl taky příjemný zážitek.
Zkrátka místo probírání dovolenek a kávičkování s kolegyněmi nad rozvrhem a rozpisy dozorů příště šup na letní školu! Mám spoustu materiálů a mám pocit, že mi některé z nich i k něčemu budou, což po školeních nebývá pravidlem. A míra mé divnosti v očích některých kolegyň povážlivě narůstá (Školí se ve svém volnu a ještě je z toho nadšená :-D)
Jako starý rejpal si samozřejmě neodpustím drobnou, ale skutečně jen drobnou připomínku, což jak jistě uznáte u mne svědčí o nesmírném nadšení. Je bezvadné, když semináře probíhají tak, že má učitel možnost si metodu sám na sobě otestovat. Ale víte jak špatně se pracuje s lidmi, se kterými jste se nepředstavili? Prosím všechny lektory, aby nepředstavovali jen sebe, ale dali prostor pro představení i účastníkům, aby věděli, že jsou ve skupině s Lenkou z Oné školy a Hankou s Tamté školy. Je to o dost lepší, než s paní ve žlutém tričku a tou, co mluvila o Hlučíně.
První školní den
Chvíli jsem přemýšlela, jak inteligentně tento příspěvek nazvat, ale nic mě nenapadlo. Tak máme za sebou start do dalšího školního roku. Loni jsem nastupovala o tři dny později, takže jsem vyšla ze cviku. Naposledy jsem svou třídu vítala jako vyjevené šesťáky. To dneska, coby osmáci, byli pouze otrávení. Zaujala je pouze informace o možnosti odebírání svačinek o velké přestávce, pokud jde o jídlo chytnou se vždycky. Možná mi i ty přihlášky do jídelny donesou, ostatní papíry z nich budu vytahovat do října. Kromě svačinek se ještě ptali, kdy budeme zase spát ve škole (Letos bychom mohli dvakrát paní učitelko, když jsme byli loni tak hodní). Tak aspoň nějaká akce, která zdá se loni stála zato. Byla bych ráda, kdyby těch zážitků ze školy, na které nevzpomínají jako na nebetyčnou nudu a otravu, bylo co nejvíc.
Cítím na sobě ten rozdíl oproti červnu, kdy mě vynervovala každá prkotina. Dokážu je na chodbě pozorovat s pozoruhodným klidem a ani mi nevadilo, jak jsou uřvaní. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží (Asi tak do zítřka?) Stejně se ale těším, až se to trochu rozjede, nemám ty začátky ráda.
Cítím na sobě ten rozdíl oproti červnu, kdy mě vynervovala každá prkotina. Dokážu je na chodbě pozorovat s pozoruhodným klidem a ani mi nevadilo, jak jsou uřvaní. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží (Asi tak do zítřka?) Stejně se ale těším, až se to trochu rozjede, nemám ty začátky ráda.
čtvrtek 25. srpna 2011
Přípravný týden
Jelikož se řídím heslem, že pesimista není nikdy nepříjemně překvapen, celé prázdniny jsem vykřikovala, že hezké počasí začne 22. srpna, protože jdu do práce. Že se mé chmurné předpovědi ale naplní až tak vrchovatě, že se budu ze školy vracet v pětatřicetistupňových vedrech...tak daleko ani mé katastrofické scénáře nesahaly! Mám to práce asi třicet kilometrů a když jede neklimatizovaný autobus, začínám se vážně těšit na zimu, kterou za normálních okolností nesnáším.
V pondělí jsem byla vrcholně znechucená a hrozně se mi nechtělo. Na náladě mi nepřidalo, že mám vážně ten tělocvik (Já! Tělocvik!) a navíc v odpoledkách. Dostala jsem třídu, do které celé dopoledne praží slunko a je obrovská, takže se tam vše hrozně rozléhá. A k tomu to horko. Postupně se to ale začalo lepšit a teď už se na ty své pubertální dacany začínám docela těšit. Třída už vypadá docela hezky. A dneska se mi podařilo vyjednat dovoz polštářů na sezení na zemi (Aspoň budou mít čím po sobě házet).
V pondělí jsem byla vrcholně znechucená a hrozně se mi nechtělo. Na náladě mi nepřidalo, že mám vážně ten tělocvik (Já! Tělocvik!) a navíc v odpoledkách. Dostala jsem třídu, do které celé dopoledne praží slunko a je obrovská, takže se tam vše hrozně rozléhá. A k tomu to horko. Postupně se to ale začalo lepšit a teď už se na ty své pubertální dacany začínám docela těšit. Třída už vypadá docela hezky. A dneska se mi podařilo vyjednat dovoz polštářů na sezení na zemi (Aspoň budou mít čím po sobě házet).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)