Psaly si dnes děti do kalendáře z Metodického portálu, kdy mají narozeniny. "Paní učitelkóó? Kdy máte narozeniny?" A tak jsem jim to řekla. Chvilka zaváhání..."Jak to mám napsat?" A já na to: "Jak chceš." A tak se mezi narozeniny Lucinka a narozeniny Toník dostalo i narozeniny Daya (Když jsem odcházela ze třídy, zrovna se dohadovali, jestli Daya nebo Dája). Představuji si výrazy některých kolegyň, všimnou-li si toho. Vlastně jednu jsem viděla...vypadala znechuceně. S tímhle trochu nevyrovnaně svádím boj už od šestky, protože při mnoha příležitostech se prostě víc hodí použít křestní jméno. Tedy ne, že bych si nechala od dětí říkat jménem. (I když mezi námi, ono je to úplně jedno, jestli vám říkají Ferdo, strejdo nebo pane učiteli, v tom to není). Hráli jsme různé hry, kde když jsem měla hrát taky, tak prostě nemohli říkat paní učitelka. Nebo jen učitelka? To zní děsně. Když něco losujeme - třeba, kdo bude komu dávat dárek na Vánoce - nechce se mi tam psát učitelka. Nejlépe s příjmením. Fuj. Stejně to pak řeknou, když si to vylosují - řeknou "paní učitelku". Jsou příležitosti, kdy s nimi chci být víc za Dayu než za úču. Smí se, takhle měnit role? Nebo platí jednou učitelka - navždy učitelka?
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.
