Kostky byly vrženy

Jestlipak si vzpomínáte, jak to tenkrát s tím Caesarem bylo? Tak schválně, kdo si vzpomene, dostane jedničku! Ano správně, musel se rozhodnout, jestli chce válčit a překročí Rubikon, hraniční řeku. Takové rozhodnutí se již nedalo vzít zpět, kostky byly vrženy. Podle tohoto příběhu dostala název soutěž o zákonech, o sázení a umění správně se rozhodovat. Protože měla varovat žáky základních škol před sázením, jejím heslem bylo: "Není ti 18? Nesázej!" V minulých letech projekt Rubikon pořádala společnost Aisis, o. s., ale v prosinci minulého roku byl ukončen (Bez evropských peněz už ani kostička). Bylo nám to s kolegyní ze školy v nedaleké vesnici, se kterou jsme se seznámily právě na školení koordinátorů soutěže, líto. A protože jsme už dlouho plánovaly družbu mezi našimi maličkými školičkami, rozhodly jsme se uspořádat meziškolní klání. Obě školy měly metodiky z předchozích let, zbývalo vymyslet nové úkoly a otázky, připravit děti, pozvat porotce, zorganizovat přesun, vymyslet, kdo bude soutěž moderovat...Organizace se ujala hostitelská spřátelená škola, a i tak jsme měli práce nad hlavu.

Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)

V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!

Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.

Noc s Andersenem

Půl hodiny před šestou pobíhám zmateně po škole, papíry mám úplně všude, někam jsem založila itinerář a seznam dětí a nevím, kde mám klíče. Ve třičtvrtě na šest přivádějí rodiče první děti (Blaženě se při tom usmívají. Volný páteční večer? Ty učitelky tady přece jen nejsou zas tak hrozné). Přesně v šest volám příteli na telefonu, že potřebuji sehnat spacák (Jak může někdo na spaní ve škole zapomenout spacák?!). Asi ve čtvrt na sedm konečně začínám se seznamovačkami. Nejmenší je Anička z první třídy, nejstaršímu je čtrnáct. Přesto to vypadá, že se baví při hrách všichni. 

Po několika icebreakrech kolegyně startuje hru ve skupinách. Běhají po škole a hledají písmenka podle pokynů v různých knížkách. Mají vyluštit název knihy, kterou se budeme zabývat. Má jim vyjít Lichožrouti, takže jsou zmateni, myslí si, že tam mají chybu a správný výsledek je Lidožrouti. Následuje poslech ukázky z audioknihy. Zatímco Bára Hrzánová čte, já běhám po škole a ukrývám kartičky na další hru. Když se vracím do tělocvičny, nacházím posluchače na můj vkus poněkud nepozorné. Napadá mě, že by mohli dostávat kartičky hned a občas poslech stopnu a dávám jim otázky. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem jim k poslechu nachystat úkoly dopředu. No nic, příště budu chytřejší. Mezitím dorazili dva deváťáci, kteří mi mají pomáhat v noci při hře, ukrývám je zatím do třídy, dávám jim instrukce, nosím jim věci, pak zase běžím dolů do tělocvičny...myslím, že jsem rozhodně aspoň chvíli byla na dvou místech současně. Dalším úkolem je vzpomenout si na názvy knížek z první hry a jejich autory. A nakreslit jak Lichožrout vypadá.

Jsme v časovém skluzu. Zatímco děti hrají další hru, řešíme, jestli s nimi vyrábět Lichožrouty z ponožek, jak bylo původně v plánu, nebo ne. Nakonec se rozhodneme tvoření vypustit. Vyhodnocujeme soutěže a rozdělujeme děti na první a druhý stupeň. Ještě před rozdělením jsem jim stihla pustit klip, který měl velký úspěch :-)

Přebírám si svoje páťáky, šesťáky a sedmáky (je jich 11) a po pauze na večeři plní úkoly, za které získávají nápovědy, aby zjistili, který autor nás bude provázet ve druhé části programu. Inspirovala jsem se tady. Rozdělili se na kluky a holky a holky a holkám k mému překvapení stačily dvě nápovědy. Následovalo povídání s dětmi o Kytici, co tam je a co tam není, pomohli jsme si rozstříhanými čtyřveršími, ke kterým přiřazovali název. Ne, vodník to nebude, co nás dneska bude zajímat. Pomalu jim svítá. Jdeme si do počítačové učebny pustit Svatební košile. Na začátku je musím několikrát napomenout, ale postupně tuhnou a přemýšlejí, kam to vlastně půjdou :-) Motivaci ke hře bychom měli. Ptám se jich, proč se to vlastně celé stalo, za co byla dívka z balady potrestaná a co to po cestě zahazovala a proč. Ano, je to tak, ty tři předměty ji chránily a ochrání i je, jestliže je ovšem někde po cestě najdou. 

A můžeme vyrazit. Zde ovšem nastal zásadní zádrhel. Byla jsem domluvená s naší paní vychovatelkou, že jakmile budou malí spáči v pyžamech (část jich spala ve třídě a družinoví v družině), budou s paní učitelkou a ona mi pomůže a bude děcka po pěti minutách vypouštět ze školy. Jenže ona vypustila první dva ještě než jsem došla za děcky a stihla jim dát kartičky, kde se měly odškrtávat jednotlivá stanoviště. První holka, která šla proto odnesla růženec a modlitební knížku pracně nainstalované po cestě, protože nevěděla, že má sbírat jen podpisy :-( Navíc já jsem vyběhla do tmy jako by do mě střelil a nevěděla, kam běžet dřív. Myslela jsem si, že půjdu ještě před dětmi a postupně zkontroluju, jestli je vše v pořádku. Teď jsem nevěděla, kam dřív skočit. 

Nejdříve tedy první stanoviště. Tam bylo vše relativně v pořádku. Šlo se po svíčkách ke kostelu, tam čekal jeden bývalý žák s kamarádem a měl pro ně úkol. Se zavázanýma očima jít po provázku a na konci zvednout nějaký předmět. S ním se pak zase podle provázku vrátit. Začínalo pršet, zhasínaly svíčky. Dala jsem klukům zapalovač, další nemám. Běžím hledat vzkaz, na místě, kde jsme se domluvili, že bude ho nemůžu najít. Jak ho sakra najdou hráči, když ho nevidím já. Běžím kousek dál po trase, svíčky svítí, útržky košil jsou uvázané, vše se zdá v pořádku. Běžím do školy, dávám vychovatelce další instrukce, znovu ke kostelu, pak konečně na poslední stanoviště. Na hřbitov. Když jsem tam vtrhla, nebyl tam nikdo. Duchy jsem musela chvíli přemlouvat, než vylezli, ale nestíhám jim skoro nic říct, protože se žene nějaké dítě. Už jste se někdy schovávali v noci na hřbitově za náhrobkem? Svíčky prý zhasínají, vzkaz nenašla, takže nesplnila druhý úkol – spočítat útržky košil. Třetí úkol byl přímo na hřbitově podle zdatnosti soutěžícího. Buď měli jít najít nějaký hrob nebo jen donést kamínek od kříže uprostřed hřbitova. Hřbitůvek je malinký a je ve vesnici, v žádných temnotách. Půjčuji si od deváťáka zapalovač a běžím zpátky, zapalovat svíčky. Volám ke kostelu, ať jim říkají, že mají hledat vzkaz. A zase se vracím na hřbitov. Dvakrát zasahuji, aby se tam děti nepotkaly. Volám do školy, ať je nevypouští tak rychle. Konečně poslední. Pomocníci běží posbírat svíčky a hadry a já do školy. Myslím, že jsem právě překonala nějaký rekord v přespolním běhu. Během vydýchávání posílám děcka na mytí a uložení. Pak si nechám vyprávět u svíček zážitky ze hry. Nadšení je velké, i když hra vlastně vůbec nevyšla tak, jak jsem si naplánovala. Dále byly naplánovány Bílé historky, ale miláčci touží po tom zahrát si flašku, tak je nechávám. Ale nebyla svlíkací, nebojte se :-) A dostala jsem pusu na čelo, heč.

Na Bílé historky se dostává asi o půl druhé, to konečně začínají někteří usínat. Navrhuji, že budu na dobrou noc číst. Venku vyje meluzína a oni chtějí něco strašidelného. A tak došlo na Masku červené smrti. Písmenka se mi pletou a baterka vydává nepříjemné světlo, čtu z posledních sil. Při minulém spaní ve škole jsem nespala vůbec, tentokrát jsem si tři hodiny dala. V šest odchází deváťačka pomocnice, jdu jí odemknout, děcka se začínají probouzet. Po snídani rozdávám vysvědčení z Noci s Andersenem. Všichni prospěli se samými jedničkami. „A v pondělí už zase budete učitelka, co?,“ ptá se mě šesťačka. Ve čtvrt na devět jsou pryč. Škola je podivně tichá.

Dramatická čeština

Dramatickou češtinu máme momentálně v sedmičce. Ne proto, že by hodiny byly tak hrozné, ale využíváme metody dramatické výchovy. Před nějakou dobou, už před dosti dlouhou, jsem objevila diplomovou práci Ivy  Babincové zabývající se integrací literatury a slohu v 7. ročníku s využitím metod dramatické výchovy a s podrobnou metodikou. Od té doby se těším, jak to vyzkouším a budu si hrát s knížkou "Mio, můj Mio" od Astrid Lindgrenové. Ale všechny třídy na takové aktivity nejsou a s mými osmáky jsem vyzkoušela jen některé z nich, protože pro introvertní část třídy by to bylo spíš utrpení. A teď mám akční sedmáky, se kterými to jde a je to báječné! Zatím máme za sebou úvodní dvě lekce a obě byly moc fajn.

Knížka je o malém Bo, který vyrůstá u pěstounů a sní o vlastní rodině, kde by nebyl na obtíž. Jednoho dne uteče od tetičky a strýčka a ocitá se u svého tatínka, krále v Zemi v daleké dálce. Překoná vlastní strach, prožije veliké dobrodružství a utká se s hrozným rytířem Katem. V knize není zřejmé, jestli Bo usnul a celý příběh se mu zdá, ale tuto interpretaci využívá Iva Babincová ve své metodice.
A co jsme zatím v hodinách vyzkoušeli? Včera jsme prošli kouzelnou bránou, takže nás teď všechny hrozně baví sloh. Učili jsme se psát strukturovaný životopis. Každý se proměnil na chvilku v někoho, kdo Astrid dobře znal a řekl nám nějaké informace, které dostal na lístečku. Některé z nich se hodily do formuláře strukturovaného životopisu, který dostali nakopírovaný. Tahle část byla slabší, ne všichni dokázali svůj úryvek převyprávět. Příště úryvky zkrátím. Žáci by taky potřebovali na přípravu víc času, ale i tak nám to zabralo dvě vyučovací hodiny. Dneska jsme, kromě úvodní honičky (Hra na tetu Edlu a strýce Sixtina. Sedí k sobě zády a když v úryvku slyší jméno postavy, kterou jejich skupina představuje, snaží se chytit ty druhé) absolvovali výběrové řízení na pozici novináře. Pohovory probíhaly ve dvojici, jeden byl novinář, druhý uchazeč, pak se vystřídali. Všichni byli přijati a já se mohla proměnit v tetu Edlu a odpovídat na všetečné otázky na tiskové konferenci. Pak měli vytvořit krátkou zprávu do novin. Během hodiny jsme toho spoustu stihli, bylo to svižné a živé a všichni pracovali, každý mluvil, všichni napsali zprávu a všechny to bavilo. Po hodině jsem se vznášela. Tolik práce se někdy neudělá za týden!
Zítra budou živé obrazy, jsem zvědavá, jak se s tím poperou. 

Bude zastaven Metodický portál?

Je to už pár let, Metodický portál RVP.CZ byl ještě v plenkách a já jsem navštěvovala na VŠ didaktiku. Jedním z našich úkolů bylo najít si tři materiály, které nám připadají inspirativní, a u zkoušky mluvit o tom, jak bychom je využili, co nám na nich připadá dobré. Vůbec si už nepamatuji, co jsem tenkrát našla a o čem u zkoušky hovořila. Vím ale, že jsem tenkrát pro sebe objevila Metodický portál, ještě ten starý. Brzy na to jsem začala učit a stala jsem se pravidelným návštěvníkem. Jako většině učitelů mi dlouho stačilo číst, stahovat a využívat, než jsem se propracovala k registraci, proteklo mnoho vody. Portál se mezitím vyvíjel a narůstal, stal se mezi učiteli všeobecně známým, stal se pojmem. Vím o čem mluvím, jestliže RVP znají i kolegyně z naší sborovny, znamená to, že jeho sláva hvězd se dotýká. Nové příspěvky sleduji pomocí RSS čtečky, aby mi nic neuteklo, když mi dojde inspirace, vyhledávám v DUMech (digitálních elektronických materiálech, prostě různých materiálech do výuky), co bych tak mohla v hodinách dělat. Zajímavé je pro mě číst si blogy, protože chci vědět, jak to dělají jinde, na co nového přišli a protože i tam se objevují cenné náměty a spousta inspirace. Když si s něčím ve škole nevíme rady, hledáme na RVP. Když nenajdeme, jsou tady diskuse a my víme, že na informace zde se můžeme spolehnout. Žádné jedna paní povídala, příspěvky jsou recenzované, diskuse moderované.

Ve chvíli, kdy návštěvnost portálu narůstá, kdy se na něm odehrávají diskuse o standardech, kdy s ním mnohé školy počítají jako s úložištěm DUMů, přichází od pana ministra stopka. Tak to ne holenkové, to byste to měli moc jednoduché, co vzniklo a funguje, to rozbijeme, na to nejsou peníze. Ty je třeba na užitečnější věci. Třeba na testování. Vždyť já neříkám, že vám to zatrhnu úplně, jednoho ajťáka vám nechám, aby vám to spravoval. Stejně ty DUMy nebudete už potřebovat, dostanete hezky osnovy a pojedete podle nich, všichni stejně. Reforma? To tak! A že jsem říkal předevčírem něco jiného? To jste mě jen špatně pochopili, ti novináři všechno překroutí. Já odvolávám, co jsem ještě neodvolal. A to odvolám zítra.

Nikdo neví, co bude, nic nefuguje. Nevíme, co naše žáky čeká, jestli je budeme testovat a k čemu. Nevíme jestli budou dělat přijímačky, nevíme jaké budou platy, neboť tabulky se mění každý rok. Výroky z vrchu každý den. Miliony učitelů se loni ve svém volném čase školily, aby mohly hodnotit písemné práce. Letos je vše jinak, papír ze školení si mohou strčit za klobouk. A když něco, co souvisí se školstvím funguje, zruší se to. 

Pak se mi divte, že píšu, že děti jsou v pohodě a drží mě nad vodou. Jinak mě totiž v práci nedrží nic.Tomuhle se tedy říká "blbá nálada", přátelé!

Zlí a nevychovaní

„Zase máte volno, co?“ Ptal se mě včera řidič autobusu cestou domů. „A já zas nic.“ „To víte, máte důležité povolání.“ „Cože já?“ „No jistě, kdyby přestaly jezdit na dva dny autobusy, to by bylo! Ale když se dva dny neučí, vlastně se nic neděje.“ „No jo, ty děcka se stejně neučí co. Je to hrozné, já bych to nedělal ani za nic.“

Takhle nějak končí většina rozhovorů, které náhodně vedu o svojí práci. Dřív nebo později mě začne dotyčný ujišťovat, že dnešní děti jsou zlé a nevychované a že by ho zavřeli hned první den, protože by je musel zmlátit. Kupodivu mi ještě někdo neřekl: „To máte hezkou práci, to jsem vždycky chtěl dělat. To musí být parádní, učit češtinu na základce.“ Zatím se mě taky nikdo neptal, co dělám s tou astronomickou sumou, která mi každý měsíc podle našich médií přistává na účtu. Ale to je zase jiná pohádka. Já bych se teď chtěla zastavit u té o zlobivých dětech a ubohých učitelích.

Nepřijde vám to divné? Kdybych měla vycházet z toho, co se o našich puberťácich soudí, měla bych mít veliké obavy. Objednali jsme totiž do školy set na baseball. Možná mě někdo brzy vezme pálkou přes hlavu. Vždyť většina těch lidí, se kterými mluvím, má sama děti. Jsou to ty jediné vychované? Nebo je zkazili ti ostatní, zlí. Asi.

Ano, někdy je to s nimi k nevydržení. Vůbec je nezajímá výklad o Janu Amosovi a místo toho se baví. Vzpomínáte si taky, jak vás češtinářka přesazovala a posílala za dveře? A jak jste si připadali na výši, když jste jí dokázali nějak vtipně setřít? Já ano. Nemám pocit, že by vyváděli víc než my (někdy naopak). Nevím, buď nemám soudnost a nějak tu hrůzu přehlížím, nebo je to tím, že učím na malé vesnici. Ale unavují mě ty věčné dotazy: „A jak je zvádáš? Je to vážně tak hrozné? A to chceš jako zůstat na základce?“

Ano spousta věcí ve školství je hrozných, ale nejsou to děti, to ani náhodou. Jen díky nim se dají vydržet všechny ty obludnosti, které na nás chrlí náš pan ministr jednu za druhou, takže si pod nimi připadám úplně pohřbená.

Z dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové, r. 1890:

"Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, dizgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."

Chybárium

Tak jsme začali chovat v sedmé třídě chyby. Bydlí v chybáriu. Nápad jsem někde četla, ale nevím už kde. Někoho tedy vykrádám a jeho nápad publikuji, snad by byl rád, že se jeho dobrý nápad šíří ;) Dlouho mi nečinně ležel v hlavě a po posledním diktátu, při zoufalém lomení rukama náhle záblesk...a už ho máme. Nejprve jsme napsali opravu, to je vždy akce, protože paní učitelka nechce jen slovo přepsat bez chyby, ale chce i vědět podle jakého pravopisného pravidla to je. Když už jsme měli slova napsaná správně, přepsali jsme je na kartičky. To je pro některé docela problém, takže bylo nutné znova zkontrolovat, že mají dobře opsáno. Kartičky jsme ubytovali v krabici s nápisem Chybárium. Každý si vylosoval pět kartiček a ve dvojici si je nadiktovali. Některá slova tam máme víckrát, když v nich chybovalo víc žáků, ale to vůbec nevadí. Pro začátek jsem je donutila znova vnímat slova nebo slovní spojení, která minulou hodinu opravovali, pak si fixovali správnou podobu slova při diktování spolužákovi a pak mu je ještě znova kontrolovali. Navíc se jim chybárium moc líbilo, doufám, že ho nebudou chybami moc překrmovat.
Co s kartičkami dál? Vytáhnout si slova a vymýšlet věty; nechat je minutu se dívat na dvacet slov z chybária, pak mají (správně) napsat ta, která si zapamatovali; vytáhnout si kartičky a seřadit je podle abecedy; vybrat podstatná jména a určit vzor...
Zatím se ptají, jestli mohou jít nakrmit chybárium, takže dobrovolně přepisují to, v čem chybovali!

Den projasněný netopýry

Odkládám a odkládám další článek do blogu. Mám pro to spoustu výmluv - nemám čas, samozřejmě. Hlavní důvod je ale asi ten, že se mi letos ve škole nějak nedaří. Pořád čekám, že se dostanu do těch správných kolejí, ale pořád jedu nějak mimo a ještě u toho supím jako parní lokomotiva. A mně se nechce psát o tom, co mi nejde. Jenomže po nekonečném září už profrčel skoro celý říjen a osmáci jsou protivní, kolegyně jsou protivné, já jsem protivná...pořád někde lítám a mám pocit, že čím víc se školím, tím hůř učím. Jsem unavená. Nestíhám.

Vlastně jsem dneska po dlouhé době měla dobrý pocit z hodiny a ještě to ani nebyla hodina, ale kroužek. První výtvarka letos. Stříhali jsme z černého papíru netopýry a povídali si o strašení a děcka to bavilo. A mě taky. Nevím, co se jim stalo, většinou jsou otrávení, sotva nůžky uvidí, ale dneska stříhali a stříhali, takže jsem netopýry před odchodem domů stihla ověnčit půl školy. Kromě dvou holek tam jsou prvostupňáčci a bylo to po mých nerudných puberťácích příjemné osvěžení. Byli tak plní energie, tak nadšení, tak hraví, že se mi ani nechtělo končit. A to se mi tam po pěti odučených hodinách už vůbec nechtělo na kroužek čekat!