Fúrie cvičí psa

Nějak mi to s těmi šesťáky nejde. Dneska jsem jednoho rozplakala. A to jsem na něho nějak nekřičela nebo něco a že já občas hysterický záchvat dostanu. Párkrát jsem ho napomenula, protože je pořád mimo a neví, co se děje. Kolem třídy jim neustále létají holubi, má-li přiletět vosa, zaručeně to bude do mé hodiny a když otevřu okno, zběsile tam mečí koza. A tenhle Honzík zapomene na sešity a začne přemýšlet nad holuby a vosami, nesmrtelností brouka a navíc má nutkavou potřebu své postřehy někomu sdělovat. No a na konci hodiny dostali úkol a on zjistil, že vlastně vůbec neví, co jsme posledních patnáct minut řešili a která bije a rozbrečel se. A já na něho navíc už zase neměla čas, protože už jsem měla být o patro níž na dozoru. Ach jo. Od té chvíle mi samozřejmě v hlavě sedí Honzík a vyskakuje na mě v nečekaných okamžicích v tramvaji a na cvičáku, takže se chovám podobně jako on v mých hodinách. Šrotuje mi v hlavě, jak jít na Honzíka, aby se vůbec chtěl víc soustředit. Jak ho přesvědčit, že to co děláme, je důležité. I když to letadlo, které letí kolem samozřejmě taky.
Když jsem se s pocitem, že jsem nepoužitelná fúrie propracovala domů, čekala na mě má funící štěnice štěněcí. Rychle popadnout psa a hurá do psí školy. Ano, je to tady, po důchodcích a cizincích jsou na řadě psi. Tentokrát ale nejsem v roli lektora já. Já jsem tentokrát ten, kdo má předvést, jaké pokroky se svým miláčkem za týden udělal. A já zoufale selhávám. Když s jazykem na vestě a psem přiškrceným obojkem dobíhám s pětiminutovým zpožděním na hodinu, jsem schopná sedět a usmívat se. Učitelka je obvykle schopná se usmívat na každého křečovitým rádobymilým úsměvem, má to totiž natrénované. Bohužel, má pozornost se blíží bodu nula. A štěně je na tom podobně. Vnímá velice ostře ostatní psy a to je tak všechno. Na povely, které včera hravě zvládala, reaguje, jako by je slyšela prvně. A já si nemohu nevzpomenout na ty maminky: "Když on to ale doma všechno umí." Protože jsem unavená a nesoustředěná, na rady co mám s pejskem dělat přikyvuji, ale dělám všechno opačně nebo pozdě. Ale stále se statečně usmívám, takže lektorka nejspíš nabývá dojmu, že jsme retardované obě. Na závěr dostáváme domácí úkol a já si ho nestihnu zapsat. A teď tady přemýšlím, co jsme to všechno měly trénovat.
Občas mám o svých (nejen) pedagogických schopnostech docela velké pochybnosti. A to se pak cítím pod psa. Navíc je venku počasí, že by psa nevyhnal (Toho našeho tedy určitě ne, ten by se nenechal).

Zase září

Tak dlouho jsem se chystala napsat na blog, že mí deváťáci jsou pryč, až to začalo být dost neaktuální. Ano, není na tom nic divného, ale tohle byli ti MÍ. Jsou pryč, rozprchli se na praxe a už mám první hlášení, jaká je to otrava takhle dojíždět. Máme za sebou polovinu září a já učím malé a rozverné šesťáky. Po chodbě běhají roztomilí prvňáčci, kteří na mě volají "ahoj" a velmi neroztomilí čtvrťáci a páťáci, které bych nejraději narvala do jedné místnosti a nechala zapracovat přirozený výběr...abyste rozuměli, mám dozory na prvním stupni. A je to tedy boj. Zlatí puberťáci z devítky!
Jako každý rok jsem plná odhodlání a založila jsem si několik krásných přípravových sešitů, které průběžně zapomínám na nejrůznějších místech. Už zase vstávám ve čtyři a když se odpoledne vrátím domů, jsem utahaná k smrti a nic se mi nechce a tak prokrastinuju a procházím se se psem. A všechna předsevzetí, jak si letos budu ale už vážně všechno psát, jdou pomalu do háje. Ale přece jen, mám ty šesťáky, a tak se zatím snažím a vyrábím kartičky a vymýšlím hry. Po cestě místo čtení přemýšlím, co s Vašíkem, který neudrží pozornost ani dvě minuty a co s Pavlíkem, který je tento týden nějak mimo. A taky mám deváťáky, kteří jsou moc fajn a kde se učí úplně samo, vyloženě si tam zatím lebedím. Zrovna včera jsem si tam šla odpočinout po dvou hodinách u šesťáků a po cestě do třídy jsem si říkala, jak jsou ti deváťáci skvělí. A pak jsem si vzpomněla, jaký boj to s nimi v šesté třídě byl! Jak dlouho to trvalo, než jsem si je ochočila. A oni si teď klidně vyjdou!

Mimikry

Znáte takový ten typ člověka, kterému nechtějí prodat ještě v pětadvaceti pivo bez občanky? Tak to jsem přesně byla vždycky já. Pro učitelku to není úplně nejlepší vizáž, to vám tedy povím. Jestli někdy někdo toužil po tom, být starý a tlustý, pokud možno o půl metrů vyšší, tak já. Průměrný sedmák je minimálně o hlavu vyšší než já. Když jsem přišla s dětmi někam do muzea nebo na exkurzi, pořadatel znejistěl a začal se rozhlížet po mých žákyních, která z nich je učitelka. Když byla moje třída v šestce (!), jeli jsme do lanového centra a když jsme přikráčeli ke vchodu, zaslechla jsem, jak se jeden instruktor ptá druhého: “A kde mají učitelku?” Na olympiádě z dějepisu mě předloni považovali za soutěžící. A před první rodičovskou schůzkou jsem se málem zhroutila poté, co mi kolegyně řekla, že vypadám jako školačka.
V poslední době už se mi to nestává, lidi mi začali vykat a občanku už taky nechtějí (Nebo chodím míň do hospody). Vzpomínám si, že když jsme jeli první rok, kdy jsem učila, s deváťáky na veletrh středních škol, tak jsem sice obdržela několik letáčků s nabídkou středních škol, ale pak, když jsem si kupovala nějaké učebnice, mi paní nabídla paragon. Měla jsem tenkrát hroznou radost, že poznala, že jsem učitelka! I letos jsme byli na veletrhu, zase jsem nějaké letáčky dostala, ale spíš od těch, kteří je strkají každému. Nebo jsme možná se zástupkyní vypadaly jako matka s dcerou. A pak jsem stála s kluky z devítky před výstavištěm. Z pavilonu vylezla spoře oděná slečna, vrhla na mě opovržlivý pohled a začala na deváťáky dělat oči. “Kluci, nemáte cigáro?” Nechali ji žebrat docela dlouho, než jí prozradili, že jsem jejich učitelka.
Když se mi to stávalo pořád, pěkně mi to lezlo na nervy, ale že to bylo po tak dlouhé době, udělalo mi to radost. Už jsem měla strach, že jsem začala vypadat jako úča.

A zase učím cizince

Minulé povídání mělo velký ohlas. No jo, bavit se cizím neštěstím, na to vás užije ;) Ale abyste věděli, už nám všechno svítí. Minulý týden jsem dostala pro jistotu kliku od pojistek, aby se nemusely otvírat kleštěmi (Ty tedy v kabelce taky nenosím, ale má je údržbář). Tento týden už mi je nedali, že je to prý opravené. Baterku si nosím pořád. Topení sice netopí, ale lepení papírů na zeď mi už jde rychleji (Pokud omylem nelepím pásku na opačnou stranu). Sice jsem dostala rýmu, a tak je možná naučím používat nějaké ne úplně české hlásky a obohatím jejich řeč o nějaké ty nosovky, ale jinak to jde skvěle.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.

Dobrodružství s cizinci

Ta moje profese je taková zvláštní. Když jsem hledala bydlení, často jsem narážela na dodatek pod inzerátem: “ne děti, cizinci, zvířata”. A mně chybí už jen ta zvířata. Zato učím ještě důchodce, to je taky taková všeobecně oblíbená skupina obyvatel.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít.  Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.

Učení je baví

Každé pondělí učím motivované studenty, kteří chodí rádi na mé hodiny. Pokud se vám zdá, že jsem dneska trochu mimo a potřebovala bych odpočinek, máte sice pravdu, ale na té první větě trvám. Nejde samozřejmě o moje deváťáky ani jiné školáky. Začala jsem učit seniory pracovat s počítačem. Po pěti vyčerpávajích hodinách běžím na oběd a rychle zpátky do počítačové učebny. A už se hrnou, usmívají, jsou v klidu a chtějí se něco nového naučit. Poslouchají, co jim říkám. Chápou jednoduché pokyny. Dokonce vědí, kde je vpravo a vlevo. A pokud vás napadlo něco jedovatého, koukejte to rychle zapomenout. Měla jsem z toho strach, ale zatím je to vážně příjemné. Jo a doma si procvičují, aniž bych jim musela zadávat domácí úkoly :-) Proč já jsem se vlastně nikdy nezajímala o andragogiku?

Září

Tak je to tu zase. Hrozně dlouhý měsíc, který začíná v létě a končí uprostřed podzimu. Měsíc, na jehož začátku mám pocit, že stihnu hrozně moc věcí a začnu konečně dělat všecho to, co jsem nestíhala loni a předloni a předpředloni...a koncem září si říkám, že loni jsem toho stíhala nějak víc.
Deváťáci se po prázdninách vrátili s cílem přežít a v klidu přečkat posledních pár měsíců. Vytrhnout je z letargie je úkol nad moje síly. A tak se tak nějak necháváme vzájemně na pokoji s tím, že už se přece známe a nemusíme na sebe nic zkoušet. Vůbec se mi zdá, že jde všechno nějak podezřele hladce.
Září je také měsícem změn. Kalendářní rok pro mě nikdy neměl žádný podstatný význam, protože vše začíná v září. Přestěhovala jsem se. Jezdím do školy ještě o půl hodiny denně déle. Posunuli jsme zvonění. Bydlíme v jiné třídě. Z osmáků jsou deváťáci a ze se sedmáků osmáci, všichni jsou o hlavu vyšší a někteří kluci mají jiný hlas.Člověk musí být pořád ve střehu, aby vůbec dorazil do správné třídy, aby trefil domů, aby neprošvihl zvonění. Mám dvě možnosti - buď vstávat ve 4.30 a být ve škole skoro hodinu a půl před první hodinou, nebo vstát v 6 a dorazit se zvoněním na první hodinu. V prvním případě jsem nevyspalá a nepoužitelná, ve druhém zmatená a nepoužitelná rovněž.
Nejhorší na tom všem je, že září už pomalu bude končit, děti z družiny chodí z oběda o deset minut později, protože po cestě sbírají kaštany a ráno si člověk říká, že pomalu nastal čas vytáhnout rukavice. Nechci, aby mi tenhle školní rok zase proběhl mez prsty, aniž bych stihla provést pár dlouho plánovaných změn.
Naštěstí jsou děti akčnější než paní učitelka a hrozně chtějí vydávat časopis. Ve čtvrtek se konečně uskuteční meziškolní projekt se spřátelenou školou a vyrazíme na exkurzi po Mikulově. V pátek jsem byla na úvodním setkání e-learningu pro koordinátory ŠVP. Připadám si trochu jako plavec v příliš velkých vlnách, sotva se mi povede nabrat vzduch, dvě další vlny mě strhnou pod hladinu a já mám strach, že nevyplavu.