Co sejde na jméně?

Psaly si dnes děti do kalendáře z Metodického portálu, kdy mají narozeniny. "Paní učitelkóó? Kdy máte narozeniny?" A tak jsem jim to řekla. Chvilka zaváhání..."Jak to mám napsat?" A já na to: "Jak chceš." A tak se mezi narozeniny Lucinka a narozeniny Toník dostalo i narozeniny Daya (Když jsem odcházela ze třídy, zrovna se dohadovali, jestli Daya nebo Dája). Představuji si výrazy některých kolegyň, všimnou-li si toho. Vlastně jednu jsem viděla...vypadala znechuceně. S tímhle trochu nevyrovnaně svádím boj už od šestky, protože při mnoha příležitostech se prostě víc hodí použít křestní jméno. Tedy ne, že bych si nechala od dětí říkat jménem. (I když mezi námi, ono je to úplně jedno, jestli vám říkají Ferdo, strejdo nebo pane učiteli, v tom to není). Hráli jsme různé hry, kde když jsem měla hrát taky, tak prostě nemohli říkat paní učitelka. Nebo jen učitelka? To zní děsně. Když něco losujeme - třeba, kdo bude komu dávat dárek na Vánoce - nechce se mi tam psát učitelka. Nejlépe s příjmením. Fuj. Stejně to pak řeknou, když si to vylosují - řeknou "paní učitelku". Jsou příležitosti, kdy s nimi chci být víc za Dayu než za úču. Smí se, takhle měnit role? Nebo platí jednou učitelka - navždy učitelka?
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.

Ankety

Různé ankety, ve kterých žáci reagují pohybem se mi velice osvědčily. Je to jednoduché, nic k tomu nepotřebujete, děti to baví a navíc se protáhnou. No a v ideálním případě získám i nějaký přehled o jejich názorech na daný problém nebo něco zopakujeme.
Anketa vstávací je skutečně primitivní činnost - postaví se ti, kdo...(mají rádi zmrzlinu). Záleží na otázkách, je dobré začít něčím neutrálním, třeba tím, kdo rád něco jí, kdo má raději zimu než léto. To ostatně platí u všech těchto činností. Tady navíc i proto, že jinak budou čekat až jestli si někdo stoupne, aby nebyli sami/první.
Pokud potřebujeme, aby nebyli ovlivnění tím, co vidí u ostatních, necháme je zavřít oči a dát ruku tak vysoko, jak moc souhlasí - dole je ne, nahoře ano.
Další oblíbená varianta je, vyhlásit na jednom konci třídy ano, na druhém ne (dveře/okna). A mají se postavit podle toho, jak moc souhlasí, mohou být  i uprostřed nebo blíže k ano, blíže k ne. Dá se využít na třídnických hodinách, někdy hraji taky. Další variantou je rozdělit třídu na například Spartu a Atény a podle tvrzení, které jim přednesete, se mají postavit buď do jednoho nebo do druhého státu. Nebo v devítce máme na jedné stráně východ na druhé západ.
No a pak je tu nechvalně známý kompot, který proslavila příručka sexuální výchovy MŠMT. Já jsem ji zatím na sexuální výchovu nepoužila, ale v češtině ano :-) Děti si sednou do kroužku, nebo mohou i stát, a vy říkáte, kdo se má vyměnit. Např.: vymění si místa všichni ti, kteří přečetli o prázdninách nějakou knížku, kteří mají doma knihovničku, kteří mají průkazku do knihovny...
A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu hru, kterou hráváme v dějepisu. Všichni se postaví do řady čelem k učiteli a ten pokládá otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Kdo si myslí, že ano, udělá krok vpřed. Kdo se splete, musí se o dva kroky vrátit. Cílem je, dostat se k učiteli co jak nejdřív.
Pokud vás napadají nějaké další, určitě je napište do komentářů!

Pozvolný start

Připadá mi, že se celá školní mašinérie rozjíždí letos jaksi těžkopádně. I když už včera se najelo na normální rozvrh a dneska už jsme odpoledkovali.

Úvodní hodiny byly vcelku vydařené. Dostala jsem na češtinu sedmáky, to jsou takoví naši poděsové. Po loňsku si na sebe s paní učitelku vypěstovali vzájemnou alergii a tak vedení naznalo, že je čas na změnu. Češtinu z duše nesnášejí, takže aspoň nemusím mít obavy, že bych jim ji mohla zprotivit :-) Včerejší hodina byla taková oťukávací, po probrání prázdnin jsem na ně zkoušela různé druhy anket (vstávací, škála ano-ne, vymění se ti, kteří...) a dělali jsme si myšmapu, abychom si ujasnili, co všechno do češtiny patří. U ankety jsme zjistili, že chápou, k čemu ten předmět je a že je důležitý, ale že ho nenávidí. U myšlenkové mapy s překvapením zjistili, že do češtiny patří kde co, nejen to zatracené i/y. Dneska byli očividně ve střehu, co na ně budu zkoušet dál (Včera, když měli napsat, co je nejvíc bavilo a co bylo nejhorší, tak se ptali, jestli jim to nejhorší budu dávat za trest). Na začátku hodiny si měli vzpomenout na svůj nejranější zážitek, to jsem si zas dala (Já si pamatuju, jak jsem hodil hovínko za pračku. A já, jak jsem rozbil jednomu klukovi ve školce nos kostkou...). Že já s nimi raději nepíšu ty diktáty :-) Pak jsme četli kratičký článeček, hledali ve slovníku a rozebrali jednu větu. Na konci hodiny měli udělat křížovku tak, aby v každém řádku bylo něco, co s nimi nějak souvisí a v tajence vyšlo jejich jméno. Nejtěžší bylo, jim to vysvětlit :-) Legrace nás přejde, až budeme psát, neboť skoro každý chlapeček tam má nějakou dys. Moji osmáci přišli do šestky s tím, že čeština je fajn a to jim vcelku vydrželo. Jestli se mi o tom podaří přesvědčit i tyto, to tedy nevím.

A deváťáky jsem dnes na chvíli v dějepisu vytrhla z letargie, což považuji za výkon. Jsou totiž zpruzení už z principu. Donesla jsem jim různé pohledy svých praprarodičů, fotky naší rodiny z různých dob a nějaké staré noviny. A oni se na chvíli zapomněli (Ty jo, hustý, pošli to sem taky). A potom jsem je docela snadno přesvědčila, že si za DÚ udělají rodokmen. Tak jsem zvědavá, jestli ho budou příští týden mít.

Letní škola moderních dějin

29. a 30. srpna většina učitelů špendlí nástěnky a přenáší pomůcky. Někde je to tak vážné, že je nepustí ani na školení a učitelé dobíhají zplavení až na odpolední část programu. My jsme špendlili už o týden dřív než jinde, a tak jsem se mohla v pondělí a v úterý v Ostravě vzdělávat. A řeknu vám, že kdyby ty nástěnky měly zůstat prázdné a kabinet neuklizený, že by to stálo za to.

Letní školu organizovalo občanské sdružení PANT v rámci projektu Moderní dějiny pro učitele. A zúčastnilo se nás maličko. Původně se předpokládalo, že v každém z workshopů bude 15 účastníku, v tom našem jsme byly čtyři. Na ranním zahájení byla účast lektorů a účastníků skoro vyrovnaná. Bylo mi těch lektorů líto, vím jak mě mrzí, když mám nachystanou nějakou pecku a půlka třídy dostane chřipku. Odpoledne, jak jsem již naznačila výše, přiběhli ještě další účastníci, ale stejně jsme zůstaly čtyři.
Protože pocházím ze Slezska, byla pro mne zajímavá i regionální témata většiny příspěvků. Pan učitel Mahdal z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě nám například ukazoval pracovní list, který vytvořil ke třem úryvkům z videorozhovorů z Archivu USC SFI obsahujícího přes padesát tisíc rozhovorů s pamětníky holocaustu. V úryvcích hovořili tři muži o tom, jak se snažili emigrovat z právě vzniklého protektorátu do Polska. Jeden z nich líčil, že prošel dolem Ludvík z Radvanic do Petřvaldu. Sfáral a spodem se dostal za hranici. Uvědomila jsem si, jak je důležité osobní zaujetí, vtáhnutí do tématu. Tedy, ne že bych to předtím nevěděla, ale je dobré se občas převléknout do kůže žáka a vyzkoušet si to.
S Josefem Märzem z UJEP jsme se zabývali hlavně černobílým viděním a rozdělováním světa na Čechy - Němce; hodné - zlé; padouchy a hrdiny. Závěrem byl sice ještě větší zmatek v tom, co a jak vlastně učit, ale takový jakýsi příjemný zmatek. Takový ten, ze kterého se jde odpíchnout, ne ten bezradný.
Slovenským studentům jsou záviděla didaktiku s Viliamem Kratochvilem, protože to je s ním v Bratislavě asi předmět k něčemu užitečný, jak jsme se s kolegyní s úžasem shodly. A spoustou dalších námětů mě zásobil Jiří Tůma ze ZŠ Mendelova v Karviné, už se nemůžu dočkat, až na ty nebožáky moje některé aktivity vyzkouším.
A nesmím zapomenout na besedu s Petruškou Šustrovou v klubu Fiducia, to byl taky příjemný zážitek.

Zkrátka místo probírání dovolenek a kávičkování s kolegyněmi nad rozvrhem a rozpisy dozorů příště šup na letní školu! Mám spoustu materiálů a mám pocit, že mi některé z nich i k něčemu budou, což po školeních nebývá pravidlem. A míra mé divnosti v očích některých kolegyň povážlivě narůstá (Školí se ve svém volnu a ještě je z toho nadšená :-D)

Jako starý rejpal si samozřejmě neodpustím drobnou, ale skutečně jen drobnou připomínku, což jak jistě uznáte u mne svědčí o nesmírném nadšení. Je bezvadné, když semináře probíhají tak, že má učitel možnost si metodu sám na sobě otestovat. Ale víte jak špatně se pracuje s lidmi, se kterými jste se nepředstavili? Prosím všechny lektory, aby nepředstavovali jen sebe, ale dali prostor pro představení i účastníkům, aby věděli, že jsou ve skupině s Lenkou z Oné školy a Hankou s Tamté školy. Je to o dost lepší, než s paní ve žlutém tričku a tou, co mluvila o Hlučíně.

První školní den

Chvíli jsem přemýšlela, jak inteligentně tento příspěvek nazvat, ale nic mě nenapadlo. Tak máme za sebou start do dalšího školního roku. Loni jsem nastupovala o tři dny později, takže jsem vyšla ze cviku. Naposledy jsem svou třídu vítala jako vyjevené šesťáky. To dneska, coby osmáci, byli pouze otrávení. Zaujala je pouze informace o možnosti odebírání svačinek o velké přestávce, pokud jde o jídlo chytnou se vždycky. Možná mi i ty přihlášky do jídelny donesou, ostatní papíry z nich budu vytahovat do října. Kromě svačinek se ještě ptali, kdy budeme zase spát ve škole (Letos bychom mohli dvakrát paní učitelko, když jsme byli loni tak hodní). Tak aspoň nějaká akce, která zdá se loni stála zato. Byla bych ráda, kdyby těch zážitků ze školy, na které nevzpomínají jako na nebetyčnou nudu a otravu, bylo co nejvíc.
Cítím na sobě ten rozdíl oproti červnu, kdy mě vynervovala každá prkotina. Dokážu je na chodbě pozorovat s pozoruhodným klidem a ani mi nevadilo, jak jsou uřvaní. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží (Asi tak do zítřka?) Stejně se ale těším, až se to trochu rozjede, nemám ty začátky ráda.