Kostky byly vrženy

Jestlipak si vzpomínáte, jak to tenkrát s tím Caesarem bylo? Tak schválně, kdo si vzpomene, dostane jedničku! Ano správně, musel se rozhodnout, jestli chce válčit a překročí Rubikon, hraniční řeku. Takové rozhodnutí se již nedalo vzít zpět, kostky byly vrženy. Podle tohoto příběhu dostala název soutěž o zákonech, o sázení a umění správně se rozhodovat. Protože měla varovat žáky základních škol před sázením, jejím heslem bylo: "Není ti 18? Nesázej!" V minulých letech projekt Rubikon pořádala společnost Aisis, o. s., ale v prosinci minulého roku byl ukončen (Bez evropských peněz už ani kostička). Bylo nám to s kolegyní ze školy v nedaleké vesnici, se kterou jsme se seznámily právě na školení koordinátorů soutěže, líto. A protože jsme už dlouho plánovaly družbu mezi našimi maličkými školičkami, rozhodly jsme se uspořádat meziškolní klání. Obě školy měly metodiky z předchozích let, zbývalo vymyslet nové úkoly a otázky, připravit děti, pozvat porotce, zorganizovat přesun, vymyslet, kdo bude soutěž moderovat...Organizace se ujala hostitelská spřátelená škola, a i tak jsme měli práce nad hlavu.

Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)

V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!

Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.

Noc s Andersenem

Půl hodiny před šestou pobíhám zmateně po škole, papíry mám úplně všude, někam jsem založila itinerář a seznam dětí a nevím, kde mám klíče. Ve třičtvrtě na šest přivádějí rodiče první děti (Blaženě se při tom usmívají. Volný páteční večer? Ty učitelky tady přece jen nejsou zas tak hrozné). Přesně v šest volám příteli na telefonu, že potřebuji sehnat spacák (Jak může někdo na spaní ve škole zapomenout spacák?!). Asi ve čtvrt na sedm konečně začínám se seznamovačkami. Nejmenší je Anička z první třídy, nejstaršímu je čtrnáct. Přesto to vypadá, že se baví při hrách všichni. 

Po několika icebreakrech kolegyně startuje hru ve skupinách. Běhají po škole a hledají písmenka podle pokynů v různých knížkách. Mají vyluštit název knihy, kterou se budeme zabývat. Má jim vyjít Lichožrouti, takže jsou zmateni, myslí si, že tam mají chybu a správný výsledek je Lidožrouti. Následuje poslech ukázky z audioknihy. Zatímco Bára Hrzánová čte, já běhám po škole a ukrývám kartičky na další hru. Když se vracím do tělocvičny, nacházím posluchače na můj vkus poněkud nepozorné. Napadá mě, že by mohli dostávat kartičky hned a občas poslech stopnu a dávám jim otázky. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem jim k poslechu nachystat úkoly dopředu. No nic, příště budu chytřejší. Mezitím dorazili dva deváťáci, kteří mi mají pomáhat v noci při hře, ukrývám je zatím do třídy, dávám jim instrukce, nosím jim věci, pak zase běžím dolů do tělocvičny...myslím, že jsem rozhodně aspoň chvíli byla na dvou místech současně. Dalším úkolem je vzpomenout si na názvy knížek z první hry a jejich autory. A nakreslit jak Lichožrout vypadá.

Jsme v časovém skluzu. Zatímco děti hrají další hru, řešíme, jestli s nimi vyrábět Lichožrouty z ponožek, jak bylo původně v plánu, nebo ne. Nakonec se rozhodneme tvoření vypustit. Vyhodnocujeme soutěže a rozdělujeme děti na první a druhý stupeň. Ještě před rozdělením jsem jim stihla pustit klip, který měl velký úspěch :-)

Přebírám si svoje páťáky, šesťáky a sedmáky (je jich 11) a po pauze na večeři plní úkoly, za které získávají nápovědy, aby zjistili, který autor nás bude provázet ve druhé části programu. Inspirovala jsem se tady. Rozdělili se na kluky a holky a holky a holkám k mému překvapení stačily dvě nápovědy. Následovalo povídání s dětmi o Kytici, co tam je a co tam není, pomohli jsme si rozstříhanými čtyřveršími, ke kterým přiřazovali název. Ne, vodník to nebude, co nás dneska bude zajímat. Pomalu jim svítá. Jdeme si do počítačové učebny pustit Svatební košile. Na začátku je musím několikrát napomenout, ale postupně tuhnou a přemýšlejí, kam to vlastně půjdou :-) Motivaci ke hře bychom měli. Ptám se jich, proč se to vlastně celé stalo, za co byla dívka z balady potrestaná a co to po cestě zahazovala a proč. Ano, je to tak, ty tři předměty ji chránily a ochrání i je, jestliže je ovšem někde po cestě najdou. 

A můžeme vyrazit. Zde ovšem nastal zásadní zádrhel. Byla jsem domluvená s naší paní vychovatelkou, že jakmile budou malí spáči v pyžamech (část jich spala ve třídě a družinoví v družině), budou s paní učitelkou a ona mi pomůže a bude děcka po pěti minutách vypouštět ze školy. Jenže ona vypustila první dva ještě než jsem došla za děcky a stihla jim dát kartičky, kde se měly odškrtávat jednotlivá stanoviště. První holka, která šla proto odnesla růženec a modlitební knížku pracně nainstalované po cestě, protože nevěděla, že má sbírat jen podpisy :-( Navíc já jsem vyběhla do tmy jako by do mě střelil a nevěděla, kam běžet dřív. Myslela jsem si, že půjdu ještě před dětmi a postupně zkontroluju, jestli je vše v pořádku. Teď jsem nevěděla, kam dřív skočit. 

Nejdříve tedy první stanoviště. Tam bylo vše relativně v pořádku. Šlo se po svíčkách ke kostelu, tam čekal jeden bývalý žák s kamarádem a měl pro ně úkol. Se zavázanýma očima jít po provázku a na konci zvednout nějaký předmět. S ním se pak zase podle provázku vrátit. Začínalo pršet, zhasínaly svíčky. Dala jsem klukům zapalovač, další nemám. Běžím hledat vzkaz, na místě, kde jsme se domluvili, že bude ho nemůžu najít. Jak ho sakra najdou hráči, když ho nevidím já. Běžím kousek dál po trase, svíčky svítí, útržky košil jsou uvázané, vše se zdá v pořádku. Běžím do školy, dávám vychovatelce další instrukce, znovu ke kostelu, pak konečně na poslední stanoviště. Na hřbitov. Když jsem tam vtrhla, nebyl tam nikdo. Duchy jsem musela chvíli přemlouvat, než vylezli, ale nestíhám jim skoro nic říct, protože se žene nějaké dítě. Už jste se někdy schovávali v noci na hřbitově za náhrobkem? Svíčky prý zhasínají, vzkaz nenašla, takže nesplnila druhý úkol – spočítat útržky košil. Třetí úkol byl přímo na hřbitově podle zdatnosti soutěžícího. Buď měli jít najít nějaký hrob nebo jen donést kamínek od kříže uprostřed hřbitova. Hřbitůvek je malinký a je ve vesnici, v žádných temnotách. Půjčuji si od deváťáka zapalovač a běžím zpátky, zapalovat svíčky. Volám ke kostelu, ať jim říkají, že mají hledat vzkaz. A zase se vracím na hřbitov. Dvakrát zasahuji, aby se tam děti nepotkaly. Volám do školy, ať je nevypouští tak rychle. Konečně poslední. Pomocníci běží posbírat svíčky a hadry a já do školy. Myslím, že jsem právě překonala nějaký rekord v přespolním běhu. Během vydýchávání posílám děcka na mytí a uložení. Pak si nechám vyprávět u svíček zážitky ze hry. Nadšení je velké, i když hra vlastně vůbec nevyšla tak, jak jsem si naplánovala. Dále byly naplánovány Bílé historky, ale miláčci touží po tom zahrát si flašku, tak je nechávám. Ale nebyla svlíkací, nebojte se :-) A dostala jsem pusu na čelo, heč.

Na Bílé historky se dostává asi o půl druhé, to konečně začínají někteří usínat. Navrhuji, že budu na dobrou noc číst. Venku vyje meluzína a oni chtějí něco strašidelného. A tak došlo na Masku červené smrti. Písmenka se mi pletou a baterka vydává nepříjemné světlo, čtu z posledních sil. Při minulém spaní ve škole jsem nespala vůbec, tentokrát jsem si tři hodiny dala. V šest odchází deváťačka pomocnice, jdu jí odemknout, děcka se začínají probouzet. Po snídani rozdávám vysvědčení z Noci s Andersenem. Všichni prospěli se samými jedničkami. „A v pondělí už zase budete učitelka, co?,“ ptá se mě šesťačka. Ve čtvrt na devět jsou pryč. Škola je podivně tichá.