Nějak mi to s těmi šesťáky nejde. Dneska jsem jednoho rozplakala. A to jsem na něho nějak nekřičela nebo něco a že já občas hysterický záchvat dostanu. Párkrát jsem ho napomenula, protože je pořád mimo a neví, co se děje. Kolem třídy jim neustále létají holubi, má-li přiletět vosa, zaručeně to bude do mé hodiny a když otevřu okno, zběsile tam mečí koza. A tenhle Honzík zapomene na sešity a začne přemýšlet nad holuby a vosami, nesmrtelností brouka a navíc má nutkavou potřebu své postřehy někomu sdělovat. No a na konci hodiny dostali úkol a on zjistil, že vlastně vůbec neví, co jsme posledních patnáct minut řešili a která bije a rozbrečel se. A já na něho navíc už zase neměla čas, protože už jsem měla být o patro níž na dozoru. Ach jo. Od té chvíle mi samozřejmě v hlavě sedí Honzík a vyskakuje na mě v nečekaných okamžicích v tramvaji a na cvičáku, takže se chovám podobně jako on v mých hodinách. Šrotuje mi v hlavě, jak jít na Honzíka, aby se vůbec chtěl víc soustředit. Jak ho přesvědčit, že to co děláme, je důležité. I když to letadlo, které letí kolem samozřejmě taky.
Když jsem se s pocitem, že jsem nepoužitelná fúrie propracovala domů, čekala na mě má funící štěnice štěněcí. Rychle popadnout psa a hurá do psí školy. Ano, je to tady, po důchodcích a cizincích jsou na řadě psi. Tentokrát ale nejsem v roli lektora já. Já jsem tentokrát ten, kdo má předvést, jaké pokroky se svým miláčkem za týden udělal. A já zoufale selhávám. Když s jazykem na vestě a psem přiškrceným obojkem dobíhám s pětiminutovým zpožděním na hodinu, jsem schopná sedět a usmívat se. Učitelka je obvykle schopná se usmívat na každého křečovitým rádobymilým úsměvem, má to totiž natrénované. Bohužel, má pozornost se blíží bodu nula. A štěně je na tom podobně. Vnímá velice ostře ostatní psy a to je tak všechno. Na povely, které včera hravě zvládala, reaguje, jako by je slyšela prvně. A já si nemohu nevzpomenout na ty maminky: "Když on to ale doma všechno umí." Protože jsem unavená a nesoustředěná, na rady co mám s pejskem dělat přikyvuji, ale dělám všechno opačně nebo pozdě. Ale stále se statečně usmívám, takže lektorka nejspíš nabývá dojmu, že jsme retardované obě. Na závěr dostáváme domácí úkol a já si ho nestihnu zapsat. A teď tady přemýšlím, co jsme to všechno měly trénovat.
Občas mám o svých (nejen) pedagogických schopnostech docela velké pochybnosti. A to se pak cítím pod psa. Navíc je venku počasí, že by psa nevyhnal (Toho našeho tedy určitě ne, ten by se nenechal).
