Zlí a nevychovaní

„Zase máte volno, co?“ Ptal se mě včera řidič autobusu cestou domů. „A já zas nic.“ „To víte, máte důležité povolání.“ „Cože já?“ „No jistě, kdyby přestaly jezdit na dva dny autobusy, to by bylo! Ale když se dva dny neučí, vlastně se nic neděje.“ „No jo, ty děcka se stejně neučí co. Je to hrozné, já bych to nedělal ani za nic.“

Takhle nějak končí většina rozhovorů, které náhodně vedu o svojí práci. Dřív nebo později mě začne dotyčný ujišťovat, že dnešní děti jsou zlé a nevychované a že by ho zavřeli hned první den, protože by je musel zmlátit. Kupodivu mi ještě někdo neřekl: „To máte hezkou práci, to jsem vždycky chtěl dělat. To musí být parádní, učit češtinu na základce.“ Zatím se mě taky nikdo neptal, co dělám s tou astronomickou sumou, která mi každý měsíc podle našich médií přistává na účtu. Ale to je zase jiná pohádka. Já bych se teď chtěla zastavit u té o zlobivých dětech a ubohých učitelích.

Nepřijde vám to divné? Kdybych měla vycházet z toho, co se o našich puberťácich soudí, měla bych mít veliké obavy. Objednali jsme totiž do školy set na baseball. Možná mě někdo brzy vezme pálkou přes hlavu. Vždyť většina těch lidí, se kterými mluvím, má sama děti. Jsou to ty jediné vychované? Nebo je zkazili ti ostatní, zlí. Asi.

Ano, někdy je to s nimi k nevydržení. Vůbec je nezajímá výklad o Janu Amosovi a místo toho se baví. Vzpomínáte si taky, jak vás češtinářka přesazovala a posílala za dveře? A jak jste si připadali na výši, když jste jí dokázali nějak vtipně setřít? Já ano. Nemám pocit, že by vyváděli víc než my (někdy naopak). Nevím, buď nemám soudnost a nějak tu hrůzu přehlížím, nebo je to tím, že učím na malé vesnici. Ale unavují mě ty věčné dotazy: „A jak je zvádáš? Je to vážně tak hrozné? A to chceš jako zůstat na základce?“

Ano spousta věcí ve školství je hrozných, ale nejsou to děti, to ani náhodou. Jen díky nim se dají vydržet všechny ty obludnosti, které na nás chrlí náš pan ministr jednu za druhou, takže si pod nimi připadám úplně pohřbená.

Z dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové, r. 1890:

"Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, dizgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."