Jestlipak si vzpomínáte, jak to tenkrát s tím Caesarem bylo? Tak schválně, kdo si vzpomene, dostane jedničku! Ano správně, musel se rozhodnout, jestli chce válčit a překročí Rubikon, hraniční řeku. Takové rozhodnutí se již nedalo vzít zpět, kostky byly vrženy. Podle tohoto příběhu dostala název soutěž o zákonech, o sázení a umění správně se rozhodovat. Protože měla varovat žáky základních škol před sázením, jejím heslem bylo: "Není ti 18? Nesázej!" V minulých letech projekt Rubikon pořádala společnost Aisis, o. s., ale v prosinci minulého roku byl ukončen (Bez evropských peněz už ani kostička). Bylo nám to s kolegyní ze školy v nedaleké vesnici, se kterou jsme se seznámily právě na školení koordinátorů soutěže, líto. A protože jsme už dlouho plánovaly družbu mezi našimi maličkými školičkami, rozhodly jsme se uspořádat meziškolní klání. Obě školy měly metodiky z předchozích let, zbývalo vymyslet nové úkoly a otázky, připravit děti, pozvat porotce, zorganizovat přesun, vymyslet, kdo bude soutěž moderovat...Organizace se ujala hostitelská spřátelená škola, a i tak jsme měli práce nad hlavu.
Nejtěžší bývá pro žáky kolo Můj názor. Jejich úkolem je mluvit minutu na nějaké téma. Témata znají dopředu a mohou si je připravit, ale nesmí mít u sebe žádné poznámky. Letošní témata byla například: Co bych dělal, kdybych viděl, že je někomu ubližováno. Nebo: Rodiče by měli pouštět děti na diskotéky už na základní škole. Moji sedmáci a osmáci mě velmi příjemně překvapili, ba přímo šokovali, už při přípravě. Nejen, že si témata mezi sebe spravedlivě rozdělili, ale poctivě si je napsali a naučili se je. Osmáci měli nejdříve spoustu siláckých řečí, ale den nebo dva před soutěží bylo vidět, že se vážně snaží a že jim konečně jednou o něco jde. Představte si, že je vám 13 a máte přednést projev před tělocvičnou plnou cizích dětí, svým i cizím ředitelem, učitelkami a v porotě jsme měli také oba starosty! To je obrovský výkon a veliká zkušenost. Dopředu nevěděli, které téma bude vylosováno a kdo z nich půjde mluvit. Nakonec to v obou týmech dopadlo dobře, v jednom dokonce výborně. A Daya je učka na čeják, takže má radost :-)
V dalších kolech měly děti prokázat znalost zákonů, prokázat při stavbě rozmanitých staveb z kostek na čas, že umí spolupracovat v týmu, ověřovala se paměť i logické myšlení. Celou dobu byly výkony všech týmů velmi vyrovnané... a pak přišlo zapeklité poslední kolo. Pracně získané body mohli žáci vsadit. Poté jim byl přečten příběh a měli se rozhodnout, zda je pravdivý nebo ne. Někomu se sázení vyplatilo, našim týmům ale rozhodně ne. Ale co, i prohrávat se potřebujeme naučit. A odveta se už plánuje!
Mám radost z toho, že se podařilo navázat spolupráci s podobnou malou školou. Protože je nás malinko, s velkými školami můžeme těžko měřit síly. Tam, kde by sídlištní škola vybírala tým ze sedmdesáti dětí, my vybíráme z devíti. Každý musí dělat všechno. A oni skutečně dělají a jsou dobří. A je bezvadné, když si mohou někde něco vyzkoušet, zahrát si, změřit síly. A o motivaci psát a učit se projev "jen tak do češtiny" nebo zákony "jen tak do občanky" a na soutěž se asi nemusím dlouze rozepisovat. Škoda jen, že takové akce se zastavují a peníze se lijou do testování.
