Dobrodružství s cizinci

Ta moje profese je taková zvláštní. Když jsem hledala bydlení, často jsem narážela na dodatek pod inzerátem: “ne děti, cizinci, zvířata”. A mně chybí už jen ta zvířata. Zato učím ještě důchodce, to je taky taková všeobecně oblíbená skupina obyvatel.
Někdy se ptám dětí, jestli mi náhodou neuniklo, že do deseti let vyrůstaly někde v Africe a čeština je tím pádem pro ně cizí jazyk. Neustále narážíme na neschopnost souvisle se vyjádřit, každou chvíli vysvětlujeme význam nějakého slova. Často nejsou schopni odlišit nářečí od spisovného jazyka, používají špatné vazby, skloňují podle nějakého vlastního vzoru...ale když pak máte učit “opravdické cizince”, zjistíte, že vlastně česky taky vůbec neumíte. Neznáme spoustu pravidel, protože je jednoduše k ničemu nepotřebujeme, když jsme rodilí mluvčí. Cizinec vám dokáže položit záludnou otázku na něco, co byste měli umět naprosto jednoduše vysvětlit. Ale neumíte, přestože vás na vysoké naučili vývoj vedlejších vět podmínkových od počátku k dnešku a hláskové změny, ke kterým došlo ve 14. století.
Bylo nebylo, Daya dostala nabídku učit krátký kurz češtiny pro cizince. Třicet hodin. Proč ne? Určitě to bude zajímavá zkušenost. Mají za sebou kurz A1 a já bych s nimi měla konverzovat. Kurz se několikrát posouval, prý je problém ho naplnit. A tak prvním překvapením bylo, když na první hodinu dorazilo 25 lidí (Jednoho manžela a dítě, kteří nejsou zapsaní nepočítám). Učebna je vhodná tak pro pro maximálně patnáct, ale zase nefunguje topení, a tak to tam snadněji zadýcháme. Chybí tabule, máme flipchart, ale nemáme fixu, která by psala. Nevadí, nějak to zvládneme, říkám si. Začneme s představováním. A zde se dostáváme ke kolizi, peripetie budou následovat. Většina účastníků kurzu totiž nejen, že nedosahuje úrovně A1, ale neumí česky ani pozdravit. O tom, že gramatika se na tomto kurzu probírat nemá, se jim nějak zapomněli zmínit. Má příprava je tím pádem k ničemu, hurá na improvizaci. Tři hodiny ze mě lije pot, v největším zoufalství se mi povede sehnat kus papíru a nalepit ho na ten pitomý flip, abych jim mohla aspoň něco napsat. Pásku a fixu mi půjčili studenti. Nedaří se mi zapamatovat ghanská jména. Ani čínská. Kéž by se každý jmenoval Ahmed nebo Luis Carlos. Nebo se představil nějak inteligentně. Třeba jako Rama, který se ve skutečnosti jmenuje Ramajanarthanan a k tomu má dvě další dlouhá jména. Nevím, jak je oslovovat. Nevím, čím začít.  Připadám si jako úplný idiot. O přestávce mě pár kluků trochu uklidní a tak se vracím s novým elánem. Naučíme se pojmenovat věci ve třídě. Co je to? Učím je odpovědět: “To je stůl” a oni to opakují jako v těch afrických školách, kde sedí 100 dětí v jedné třídě. A taky nemají učebnici, stejně jako my. A brzy se některým z nich domov připomene i jinou situací. Rozhodla jsem se je seznámit se slovíčky světlo a tma. Zhasnu: “Je tma.” Rozsvítím: “Je světlo.” Pamatujete si to? Fajn. Asi 15 minut na to cvak a vypadnou pojistky. Do setmělé místnosti se ozve: “Je tma.” A byla. Pojistky jsme už nenahodili. Zamykání za svitu mobilu. Domů odcházím naprosto zničená.
Na druhou lekci jsem se vybavila. Nesu si velké papíry, fixy, lepící pásku, spoustu pomůcek, obrázky. Jedu dřív, abych si stihla vše ve třídě nachystat. Nejdřív se mi nedaří odemknout, na chodbě je tma. Konečně! Ještě rozsvítit - a sakra! Světlo nefunguje. Pojistky vypadají v pořádku. Je třeba sehnat údržbáře. Stojím se studenty v dešti na dvorku a čekáme. Nakonec se podaří světlo rozsvítit. Jen nešahejte na vypínač, pak dejte dolů jistič! Fajn. Začínáme o deset minut později, pomůcky lovím z tašky, všechno mi padá. Přesto je to ale mnohem lepší než minule. Začíná mě to bavit. A taky je jich méně.
Nejspíš jsem své trable popisovala skutečně barvitě, podařilo se mi pro ně na třetí lekci vyžebrat učebnici. Sice bylo odporně, zima a déšť, ale dorazilo jich dost (Asi ze zvědavosti, co jako budu dělat dál :-) Ovšem vážení, s učebnicí, to se to učí! Navíc už umíme říct aspoň “rozumím”, “nerozumím” a “Co znamená...” a “Jak se to píše.” Připadám si jako Amos: To jsem je naučila já! Když zadám práci ve dvojicích, reagují úplně stejně jako puberťáci. Někteří neposlouchali a teď neví, co mají dělat. Někteří se snaží zjistit, co dělá jejich soused, ale anglicky nebo francouzsky. A někteří si mě chtějí urvat jen pro sebe a pořád mě volají.
Hodně kreslím, tabuli nepožívám, fixy jdou špatně vidět a špatně smazat. Lepím na zeď baličák. Třeba se to jednou prodá za velké peníze, některé nákresy jsou opravdu kreativní.
Nemohu si zvyknout na to, že tihle lidé se doma učí. Jsem zvyklá, že co se nenadrtíme v hodině, to se nenadrtíme nikdy. A z toho, co jsme uměli, do příště 80 procent zapomenou. Umíte si představit, že by se vaši žáci naučili všechna slovíčka a gramatiku z předchozí hodiny? :-) Tempo práce je závratné, oni ten jazyk nutně potřebují. Ale to bych už zase psala totéž, co minule. Je to jednoduché. Přesvědčit děti, že to, co je učíme, nutně potřebují a všechno bude fajn.