Zlí a nevychovaní

„Zase máte volno, co?“ Ptal se mě včera řidič autobusu cestou domů. „A já zas nic.“ „To víte, máte důležité povolání.“ „Cože já?“ „No jistě, kdyby přestaly jezdit na dva dny autobusy, to by bylo! Ale když se dva dny neučí, vlastně se nic neděje.“ „No jo, ty děcka se stejně neučí co. Je to hrozné, já bych to nedělal ani za nic.“

Takhle nějak končí většina rozhovorů, které náhodně vedu o svojí práci. Dřív nebo později mě začne dotyčný ujišťovat, že dnešní děti jsou zlé a nevychované a že by ho zavřeli hned první den, protože by je musel zmlátit. Kupodivu mi ještě někdo neřekl: „To máte hezkou práci, to jsem vždycky chtěl dělat. To musí být parádní, učit češtinu na základce.“ Zatím se mě taky nikdo neptal, co dělám s tou astronomickou sumou, která mi každý měsíc podle našich médií přistává na účtu. Ale to je zase jiná pohádka. Já bych se teď chtěla zastavit u té o zlobivých dětech a ubohých učitelích.

Nepřijde vám to divné? Kdybych měla vycházet z toho, co se o našich puberťácich soudí, měla bych mít veliké obavy. Objednali jsme totiž do školy set na baseball. Možná mě někdo brzy vezme pálkou přes hlavu. Vždyť většina těch lidí, se kterými mluvím, má sama děti. Jsou to ty jediné vychované? Nebo je zkazili ti ostatní, zlí. Asi.

Ano, někdy je to s nimi k nevydržení. Vůbec je nezajímá výklad o Janu Amosovi a místo toho se baví. Vzpomínáte si taky, jak vás češtinářka přesazovala a posílala za dveře? A jak jste si připadali na výši, když jste jí dokázali nějak vtipně setřít? Já ano. Nemám pocit, že by vyváděli víc než my (někdy naopak). Nevím, buď nemám soudnost a nějak tu hrůzu přehlížím, nebo je to tím, že učím na malé vesnici. Ale unavují mě ty věčné dotazy: „A jak je zvádáš? Je to vážně tak hrozné? A to chceš jako zůstat na základce?“

Ano spousta věcí ve školství je hrozných, ale nejsou to děti, to ani náhodou. Jen díky nim se dají vydržet všechny ty obludnosti, které na nás chrlí náš pan ministr jednu za druhou, takže si pod nimi připadám úplně pohřbená.

Z dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové, r. 1890:

"Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, dizgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Pouze noc jest vyhražena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vstřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním."

Chybárium

Tak jsme začali chovat v sedmé třídě chyby. Bydlí v chybáriu. Nápad jsem někde četla, ale nevím už kde. Někoho tedy vykrádám a jeho nápad publikuji, snad by byl rád, že se jeho dobrý nápad šíří ;) Dlouho mi nečinně ležel v hlavě a po posledním diktátu, při zoufalém lomení rukama náhle záblesk...a už ho máme. Nejprve jsme napsali opravu, to je vždy akce, protože paní učitelka nechce jen slovo přepsat bez chyby, ale chce i vědět podle jakého pravopisného pravidla to je. Když už jsme měli slova napsaná správně, přepsali jsme je na kartičky. To je pro některé docela problém, takže bylo nutné znova zkontrolovat, že mají dobře opsáno. Kartičky jsme ubytovali v krabici s nápisem Chybárium. Každý si vylosoval pět kartiček a ve dvojici si je nadiktovali. Některá slova tam máme víckrát, když v nich chybovalo víc žáků, ale to vůbec nevadí. Pro začátek jsem je donutila znova vnímat slova nebo slovní spojení, která minulou hodinu opravovali, pak si fixovali správnou podobu slova při diktování spolužákovi a pak mu je ještě znova kontrolovali. Navíc se jim chybárium moc líbilo, doufám, že ho nebudou chybami moc překrmovat.
Co s kartičkami dál? Vytáhnout si slova a vymýšlet věty; nechat je minutu se dívat na dvacet slov z chybária, pak mají (správně) napsat ta, která si zapamatovali; vytáhnout si kartičky a seřadit je podle abecedy; vybrat podstatná jména a určit vzor...
Zatím se ptají, jestli mohou jít nakrmit chybárium, takže dobrovolně přepisují to, v čem chybovali!

Den projasněný netopýry

Odkládám a odkládám další článek do blogu. Mám pro to spoustu výmluv - nemám čas, samozřejmě. Hlavní důvod je ale asi ten, že se mi letos ve škole nějak nedaří. Pořád čekám, že se dostanu do těch správných kolejí, ale pořád jedu nějak mimo a ještě u toho supím jako parní lokomotiva. A mně se nechce psát o tom, co mi nejde. Jenomže po nekonečném září už profrčel skoro celý říjen a osmáci jsou protivní, kolegyně jsou protivné, já jsem protivná...pořád někde lítám a mám pocit, že čím víc se školím, tím hůř učím. Jsem unavená. Nestíhám.

Vlastně jsem dneska po dlouhé době měla dobrý pocit z hodiny a ještě to ani nebyla hodina, ale kroužek. První výtvarka letos. Stříhali jsme z černého papíru netopýry a povídali si o strašení a děcka to bavilo. A mě taky. Nevím, co se jim stalo, většinou jsou otrávení, sotva nůžky uvidí, ale dneska stříhali a stříhali, takže jsem netopýry před odchodem domů stihla ověnčit půl školy. Kromě dvou holek tam jsou prvostupňáčci a bylo to po mých nerudných puberťácích příjemné osvěžení. Byli tak plní energie, tak nadšení, tak hraví, že se mi ani nechtělo končit. A to se mi tam po pěti odučených hodinách už vůbec nechtělo na kroužek čekat!

Co sejde na jméně?

Psaly si dnes děti do kalendáře z Metodického portálu, kdy mají narozeniny. "Paní učitelkóó? Kdy máte narozeniny?" A tak jsem jim to řekla. Chvilka zaváhání..."Jak to mám napsat?" A já na to: "Jak chceš." A tak se mezi narozeniny Lucinka a narozeniny Toník dostalo i narozeniny Daya (Když jsem odcházela ze třídy, zrovna se dohadovali, jestli Daya nebo Dája). Představuji si výrazy některých kolegyň, všimnou-li si toho. Vlastně jednu jsem viděla...vypadala znechuceně. S tímhle trochu nevyrovnaně svádím boj už od šestky, protože při mnoha příležitostech se prostě víc hodí použít křestní jméno. Tedy ne, že bych si nechala od dětí říkat jménem. (I když mezi námi, ono je to úplně jedno, jestli vám říkají Ferdo, strejdo nebo pane učiteli, v tom to není). Hráli jsme různé hry, kde když jsem měla hrát taky, tak prostě nemohli říkat paní učitelka. Nebo jen učitelka? To zní děsně. Když něco losujeme - třeba, kdo bude komu dávat dárek na Vánoce - nechce se mi tam psát učitelka. Nejlépe s příjmením. Fuj. Stejně to pak řeknou, když si to vylosují - řeknou "paní učitelku". Jsou příležitosti, kdy s nimi chci být víc za Dayu než za úču. Smí se, takhle měnit role? Nebo platí jednou učitelka - navždy učitelka?
Jenže to nebývá zvykem. Sice jsme zavedli místo soušky paní, ale tím to končí. Hlavně uctivě děti. A cokoli nebývá zvykem, to je podezřelé. Zvlášť když jsou teď mí osmáci rozjetí jako pendolino. Jestli ona na ně není měkká...no to je z těch novot, co tam zavádí...viděla jsi co mají v kalendáři?
A nemají pravdu? Neujíždím?
A byli by s někým jiným jiní? Třeba ještě protivnější? Nebo jsem natolik střelená třídní, že mám třídu tak ujetou, jako jsem sama?
Když je vše v pořádku, dokážu se nad znechucené pohledy povznést. Ale když není, dokáže mě to rozhodit.
Doufám, že se broučci zase dají dohromady, protože jinak budu muset být pořád jen za úču.

Ankety

Různé ankety, ve kterých žáci reagují pohybem se mi velice osvědčily. Je to jednoduché, nic k tomu nepotřebujete, děti to baví a navíc se protáhnou. No a v ideálním případě získám i nějaký přehled o jejich názorech na daný problém nebo něco zopakujeme.
Anketa vstávací je skutečně primitivní činnost - postaví se ti, kdo...(mají rádi zmrzlinu). Záleží na otázkách, je dobré začít něčím neutrálním, třeba tím, kdo rád něco jí, kdo má raději zimu než léto. To ostatně platí u všech těchto činností. Tady navíc i proto, že jinak budou čekat až jestli si někdo stoupne, aby nebyli sami/první.
Pokud potřebujeme, aby nebyli ovlivnění tím, co vidí u ostatních, necháme je zavřít oči a dát ruku tak vysoko, jak moc souhlasí - dole je ne, nahoře ano.
Další oblíbená varianta je, vyhlásit na jednom konci třídy ano, na druhém ne (dveře/okna). A mají se postavit podle toho, jak moc souhlasí, mohou být  i uprostřed nebo blíže k ano, blíže k ne. Dá se využít na třídnických hodinách, někdy hraji taky. Další variantou je rozdělit třídu na například Spartu a Atény a podle tvrzení, které jim přednesete, se mají postavit buď do jednoho nebo do druhého státu. Nebo v devítce máme na jedné stráně východ na druhé západ.
No a pak je tu nechvalně známý kompot, který proslavila příručka sexuální výchovy MŠMT. Já jsem ji zatím na sexuální výchovu nepoužila, ale v češtině ano :-) Děti si sednou do kroužku, nebo mohou i stát, a vy říkáte, kdo se má vyměnit. Např.: vymění si místa všichni ti, kteří přečetli o prázdninách nějakou knížku, kteří mají doma knihovničku, kteří mají průkazku do knihovny...
A teď jsem si vzpomněla ještě na jednu hru, kterou hráváme v dějepisu. Všichni se postaví do řady čelem k učiteli a ten pokládá otázky, na které se dá odpovědět ano/ne. Kdo si myslí, že ano, udělá krok vpřed. Kdo se splete, musí se o dva kroky vrátit. Cílem je, dostat se k učiteli co jak nejdřív.
Pokud vás napadají nějaké další, určitě je napište do komentářů!

Pozvolný start

Připadá mi, že se celá školní mašinérie rozjíždí letos jaksi těžkopádně. I když už včera se najelo na normální rozvrh a dneska už jsme odpoledkovali.

Úvodní hodiny byly vcelku vydařené. Dostala jsem na češtinu sedmáky, to jsou takoví naši poděsové. Po loňsku si na sebe s paní učitelku vypěstovali vzájemnou alergii a tak vedení naznalo, že je čas na změnu. Češtinu z duše nesnášejí, takže aspoň nemusím mít obavy, že bych jim ji mohla zprotivit :-) Včerejší hodina byla taková oťukávací, po probrání prázdnin jsem na ně zkoušela různé druhy anket (vstávací, škála ano-ne, vymění se ti, kteří...) a dělali jsme si myšmapu, abychom si ujasnili, co všechno do češtiny patří. U ankety jsme zjistili, že chápou, k čemu ten předmět je a že je důležitý, ale že ho nenávidí. U myšlenkové mapy s překvapením zjistili, že do češtiny patří kde co, nejen to zatracené i/y. Dneska byli očividně ve střehu, co na ně budu zkoušet dál (Včera, když měli napsat, co je nejvíc bavilo a co bylo nejhorší, tak se ptali, jestli jim to nejhorší budu dávat za trest). Na začátku hodiny si měli vzpomenout na svůj nejranější zážitek, to jsem si zas dala (Já si pamatuju, jak jsem hodil hovínko za pračku. A já, jak jsem rozbil jednomu klukovi ve školce nos kostkou...). Že já s nimi raději nepíšu ty diktáty :-) Pak jsme četli kratičký článeček, hledali ve slovníku a rozebrali jednu větu. Na konci hodiny měli udělat křížovku tak, aby v každém řádku bylo něco, co s nimi nějak souvisí a v tajence vyšlo jejich jméno. Nejtěžší bylo, jim to vysvětlit :-) Legrace nás přejde, až budeme psát, neboť skoro každý chlapeček tam má nějakou dys. Moji osmáci přišli do šestky s tím, že čeština je fajn a to jim vcelku vydrželo. Jestli se mi o tom podaří přesvědčit i tyto, to tedy nevím.

A deváťáky jsem dnes na chvíli v dějepisu vytrhla z letargie, což považuji za výkon. Jsou totiž zpruzení už z principu. Donesla jsem jim různé pohledy svých praprarodičů, fotky naší rodiny z různých dob a nějaké staré noviny. A oni se na chvíli zapomněli (Ty jo, hustý, pošli to sem taky). A potom jsem je docela snadno přesvědčila, že si za DÚ udělají rodokmen. Tak jsem zvědavá, jestli ho budou příští týden mít.

Letní škola moderních dějin

29. a 30. srpna většina učitelů špendlí nástěnky a přenáší pomůcky. Někde je to tak vážné, že je nepustí ani na školení a učitelé dobíhají zplavení až na odpolední část programu. My jsme špendlili už o týden dřív než jinde, a tak jsem se mohla v pondělí a v úterý v Ostravě vzdělávat. A řeknu vám, že kdyby ty nástěnky měly zůstat prázdné a kabinet neuklizený, že by to stálo za to.

Letní školu organizovalo občanské sdružení PANT v rámci projektu Moderní dějiny pro učitele. A zúčastnilo se nás maličko. Původně se předpokládalo, že v každém z workshopů bude 15 účastníku, v tom našem jsme byly čtyři. Na ranním zahájení byla účast lektorů a účastníků skoro vyrovnaná. Bylo mi těch lektorů líto, vím jak mě mrzí, když mám nachystanou nějakou pecku a půlka třídy dostane chřipku. Odpoledne, jak jsem již naznačila výše, přiběhli ještě další účastníci, ale stejně jsme zůstaly čtyři.
Protože pocházím ze Slezska, byla pro mne zajímavá i regionální témata většiny příspěvků. Pan učitel Mahdal z Gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě nám například ukazoval pracovní list, který vytvořil ke třem úryvkům z videorozhovorů z Archivu USC SFI obsahujícího přes padesát tisíc rozhovorů s pamětníky holocaustu. V úryvcích hovořili tři muži o tom, jak se snažili emigrovat z právě vzniklého protektorátu do Polska. Jeden z nich líčil, že prošel dolem Ludvík z Radvanic do Petřvaldu. Sfáral a spodem se dostal za hranici. Uvědomila jsem si, jak je důležité osobní zaujetí, vtáhnutí do tématu. Tedy, ne že bych to předtím nevěděla, ale je dobré se občas převléknout do kůže žáka a vyzkoušet si to.
S Josefem Märzem z UJEP jsme se zabývali hlavně černobílým viděním a rozdělováním světa na Čechy - Němce; hodné - zlé; padouchy a hrdiny. Závěrem byl sice ještě větší zmatek v tom, co a jak vlastně učit, ale takový jakýsi příjemný zmatek. Takový ten, ze kterého se jde odpíchnout, ne ten bezradný.
Slovenským studentům jsou záviděla didaktiku s Viliamem Kratochvilem, protože to je s ním v Bratislavě asi předmět k něčemu užitečný, jak jsme se s kolegyní s úžasem shodly. A spoustou dalších námětů mě zásobil Jiří Tůma ze ZŠ Mendelova v Karviné, už se nemůžu dočkat, až na ty nebožáky moje některé aktivity vyzkouším.
A nesmím zapomenout na besedu s Petruškou Šustrovou v klubu Fiducia, to byl taky příjemný zážitek.

Zkrátka místo probírání dovolenek a kávičkování s kolegyněmi nad rozvrhem a rozpisy dozorů příště šup na letní školu! Mám spoustu materiálů a mám pocit, že mi některé z nich i k něčemu budou, což po školeních nebývá pravidlem. A míra mé divnosti v očích některých kolegyň povážlivě narůstá (Školí se ve svém volnu a ještě je z toho nadšená :-D)

Jako starý rejpal si samozřejmě neodpustím drobnou, ale skutečně jen drobnou připomínku, což jak jistě uznáte u mne svědčí o nesmírném nadšení. Je bezvadné, když semináře probíhají tak, že má učitel možnost si metodu sám na sobě otestovat. Ale víte jak špatně se pracuje s lidmi, se kterými jste se nepředstavili? Prosím všechny lektory, aby nepředstavovali jen sebe, ale dali prostor pro představení i účastníkům, aby věděli, že jsou ve skupině s Lenkou z Oné školy a Hankou s Tamté školy. Je to o dost lepší, než s paní ve žlutém tričku a tou, co mluvila o Hlučíně.