A zase učím cizince

Minulé povídání mělo velký ohlas. No jo, bavit se cizím neštěstím, na to vás užije ;) Ale abyste věděli, už nám všechno svítí. Minulý týden jsem dostala pro jistotu kliku od pojistek, aby se nemusely otvírat kleštěmi (Ty tedy v kabelce taky nenosím, ale má je údržbář). Tento týden už mi je nedali, že je to prý opravené. Baterku si nosím pořád. Topení sice netopí, ale lepení papírů na zeď mi už jde rychleji (Pokud omylem nelepím pásku na opačnou stranu). Sice jsem dostala rýmu, a tak je možná naučím používat nějaké ne úplně české hlásky a obohatím jejich řeč o nějaké ty nosovky, ale jinak to jde skvěle.
Samozřejmě se mě pořád ptají, na co potřebujeme od každého slova tolik tvarů a jestli je správně “já jsem”, “já sem” nebo “já su”. Taky se učíme říkat, že 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Z nějakého důvodu nemají rádi slovní spojení typu “tři čtvrtě na tři”. Občas si říkám, že máme vážně divnou řeč. Dneska jsem je ale šokovala ve chvíli pro mě naprosto nečekané. Učili jsme se hodiny. “Jsou čtyři, čtyři a pět minut, čtyři a deset minut. A teď? Je čtvrt na?” “Čtvrt na čtyři.” “Ne, je čtvrt na pět!” “Co?” Úžas a zděšení! “Cože?! Áha!” Myslím, že mnohým z nich se právě vysvětlila různá nedorozumění :)
A pak ke mně taky chodí jeden vtipný pan Peruánec, co sem přijel evidentně balit ženské. Dělali jsme lidské tělo a lékaře. “Já mám zlomené srdce. Bolí mě láska. To dobře?” No jasně, každý potřebuje jiné fráze, ostatní se ptají třeba, jak se píše “kašel” nebo jak se řekne “rýma” a “horečka”, on potřebuje vědět, jak se řeknou řasy (A pak ještě dlouhé řasy).
Dnes jsem byla pochválena panem Alžířanem, že jsem dobrá učitelka a ptali se mě na navazující kurz. Jsme totiž už v polovině. Ve skutečnosti se v tom pěkně plácám a připadám si jako slon v porcelánu. Učím se na těch nebožácích, jak to učit. Připomíná mi to mé první doučování na přijímací zkoušky z češtiny. V prváku na vysoké jsem chodila doučovat nějakého kluka, který se hlásil na gympl. Je mi do teď záhadou, jak se tam mohl dostat. Za několik let doučování jsem se vypracovala a dokázala naučit přívlastky, předměty a jiné záludnosti leckoho. Hodně mi to potom pomohlo, když jsem začala učit na ZŠ. Samozřejmě, stále se učím, jak které učivo lépe vysvětlit, ale znám různé “finty” a taky vím, které učivo se učí ve kterém ročníku, co bývá problematické, na co si dát pozor. O češtině pro cizince žádný přehled nemám. Mám učebnici, učím podle ní. Mám ale odjakživa k učebnicím nedůvěru a nedokážu jet jen podle jedné knihy. V celém prvním dílu nenajdete ani hodiny, ani lidské tělo. Když žijete v nějaké zemi, připadá mi důležité vědět, co je hlava, horečka a čtvrt na sedm.
Nevím, jestli bude navazující kurz a jestli mi někdo ještě nějaký kurz nabídne. Zdá se, že vybírání lektorů je stejně chaotické jako nábor studentů. Baví mě to a učit je dál by bylo fajn. A naučit se je učit taky. Jen nevím jak dlouho zvládnu těch 6 hodin týdně navíc a k tomu ještě důchodce. A dojíždění. A dělat DUMy. A všechno to učit tak, abych se za to nestyděla.